Domů › Příběhy › TA JEDNA NOC V ROCE 2013, KDY JSEM POCHOPILA VŠECHNO: NIKDY NEZAPOMENU NA TO, CO SE STALO U BARU

TA JEDNA NOC V ROCE 2013, KDY JSEM POCHOPILA VŠECHNO: NIKDY NEZAPOMENU NA TO, CO SE STALO U BARU

Myslely jsme si, že jdeme jen na jednu skleničku. Místo toho se ta noc proměnila v divokou jízdu, která mi i po letech vhání slzy do očí. Někdy stačí málo, aby se vám život ukázal v těch nejkrásnějších barvách. Dodnes se mi stává, že když zavřu oči a nechám myšlenky volně plynout, vrátím se do té sychravé noci v roce 2013. Byla to doba, kdy jsme s Martinou (31) byly ještě studentky vysoké školy, plné naivních snů a prázdných peněženek. Ten večer začal tak nevinně, jak jen to v Praze jde – v malém zapadlém baru v centru, kam jsme zapadly s tím klasickým, věčným klamem, který si říkáme všichni: „Dáme si jen jednu dvojku vína a půjdeme domů se učit.“ Byla to lež, kterou jsme milovaly, protože nám dávala falešný pocit dospělosti a kontroly nad vlastním osudem, i když jsme obě tušily, jak to dopadne.Tehdy jsme se s Martinou strašně rády stylizovaly do rolí těch záhadných, intelektuálních dívek z nezávislých filmů. Seděly jsme tam pod lampami vyrobenými ze starých kufrů, usrkávaly to nejlevnější rozlévané víno, jaké měli v nabídce, a snažily se tvářit, že rozumíme světu lépe než kdokoli jiný. Měly jsme na sobě sekáčové svetry, které trochu kousaly, a vedly jsme hluboké debaty o životě, umění a mužích, i když naše zkušenosti byly v té době spíše teoretické. Spoiler pro všechny: nebyly jsme ani trochu záhadné. Byly jsme jen dvě vyčerpané holky, které se zoufale snažily udržet iluzi sofistikovanosti, zatímco ve skutečnosti jen hledaly únik před blížícím se zkouškovým.A pak se to stalo, přesně jak to osud – a levný alkohol – chtěl. Ta noc se začala svažovat z kopce tím nejpředvídatelnějším možným způsobem. Z tiché kavárny jsme se plynule přesunuly do ulic noční Prahy, kde nás chladný vzduch probral jen na okamžik. Cesta nevedla domů, ale přímo do „Úlu“. Tak jsme říkaly tomu legendárnímu klubu v podzemí, který pro nás znamenal víc než jen místo k tanci. Bylo to doupě hříchu, hluku a svobody. Pamatuji si ten moment, kdy jsme scházely po těch strmých schodech dolů a vzduch ztěžkl směsí parfému, potu a levné vodky.Přísahám, že to místo působilo spíše jako přechodový rituál do dospělosti než jako obyčejná diskotéka. V okamžiku, kdy jsme vstoupily dovnitř, mě obklopil ten zvláštní, paradoxní pocit bezpečí. Byl to vřelý, chaotický kokon složený z ohlušující hudby, pochybného osvětlení, které z každého dělalo buď krásku, nebo příšeru, a stovek lidí, kteří tančili, jako by svou důstojnost nechali nahoře v šatně u té nerudné šatnářky. A já to absolutně milovala. Cítila jsem, jak ze mě spadává tíha celého týdne, každé nesplněné zadání, každá starost o budoucnost.Tančily jsme s Martinou naprosto příšerně, ale s takovým zápalem, že by nám mohl závidět i profesionální soubor. A nebyly jsme samy – všichni kolem nás se kroutili v rytmu hitů z devadesátek, ruce nad hlavou, oči zavřené. Pamatuji si, jak jsem se snažila překřičet ten dunivý bas a něco Martině vysvětlit. Rozuměly jsme si asi tak čtyřicet procent z toho, co jsme si říkaly, zbytek jsme si domýšlely podle gest a výrazů ve tváři. Byla to ta sladká opilecká telepati, která funguje jen mezi nejlepšími kamarádkami.V jednu chvíli se Martina zastavila, její boty se s mlasknutím odlepily od podlahy, a s naprosto vážnou tváří prohlásila, že ta lepkavá podlaha je vlastně „kouzlo toho místa“. Že to je to, co nás drží při zemi, doslova i metaforicky. Podívala jsem se na ni jako na blázna a zakřičela jí do ucha, že je to spíš hygienické riziko a líheň neznámých bakterií. Shodly jsme se, že se neshodneme, a smály se tomu tak, až nás bolelo břicho. Byla to jedna z těch absurdních debat, které dávají smysl jen ve tři ráno uprostřed parketu.Ale ten moment, který mi uvízl v paměti nejhlouběji a ke kterému se vracím, když je mi smutno, se odehrál kousek od baru. Právě jsme se snažily popadnout dech po zběsilém tanci na píseň od Michala Davida, opíraly jsme se o ulepený pult a já si rovnala rozcuchané vlasy. Cítila jsem se v tu chvíli trochu nejistě, zpocená, rozmazaná řasenka, prostě nic moc. A pak se to stalo.Odněkud z davu se k nám vypotácela cizí dívka. Mohlo jí být stejně jako nám. Měla na sobě třpytivé šaty, které odrážely ty blikající stroboskopy, a v očích měla ten skelný, ale upřímný výraz člověka, který miluje celý svět. Zastavila se přímo před námi, podívala se na mě, pak na Martinu, a s očima doširoka otevřenýma v dramatickém úžasu prohlásila: „Holky, vy dvě jste naprosto nádherné. Úplně záříte.“Byla to tak upřímná, nečekaná věta, že jsme obě zmlkly. V tom hluku a chaosu to působilo jako pohlazení. Ta dívka nečekala na odpověď, prostě vytáhla telefon, přitáhla si nás k sobě a udělala si s námi selfie. Bez kontextu, bez vysvětlení, bez jmen. Prostě jen tak. Cvak. A pak, stejně rychle jako se objevila, zmizela zpátky v davu jako nějaký podnapilý, flitry pokrytý strážný anděl sebevědomí.S Martinou jsme se na sebe podívaly a vybuchly smíchy. Nebyl to výsměch, byl to ten pravý, hluboký břišní smích, ten druh, který vám vžene slzy do očí a podlomí kolena. Smály jsme se té absurditě, té náhlé něze od cizího člověka, smály jsme se samy sobě. A v tu chvíli, uprostřed toho smíchu, jsem zapomněla na všechna svá trápení. Zapomněla jsem se bát o to, jak vypadám, jestli mám dost drahé oblečení, co si o mně kdo myslí, nebo jestli „zapadám“ do světa dospělých. Byla jsem prostě… šťastná.Ten pocit byl tak intenzivní, že bych ho chtěla zakonzervovat do sklenice. Bylo to čiré štěstí z existence. Uvědomila jsem si, že krása není o dokonalém make-upu, ale o té energii, kterou sdílíte s lidmi kolem sebe. Ta neznámá dívka nám svým malým gestem darovala víc než jen kompliment – darovala nám vzpomínku na to, že jsme vidět, že na nás záleží, i když jsme jen dvě obyčejné holky v přeplněném klubu.Domů jsme šly až po třetí hodině ranní. Praha byla zahalená do mlhy, která tlumila zvuky a dělala ze všeho filmovou kulisu. Moje boty byly zničené, podpatky okopané od dlažebních kostek, vlasy mi krepatěly vlhkostí a hlas jsem měla prakticky pryč z toho neustálého překřikování hudby. Každý krok bolel, ale byla to ta sladká bolest, která vám připomíná, že jste tu noc skutečně prožili naplno.Když jsme přecházely přes most, pod námi líně tekla Vltava a pouliční lampy se odrážely na černé hladině, zastavila jsem se. Opřela jsem se o zábradlí a dívala se na Hradčany v dálce. Martina stála vedle mě, tiše kouřila poslední cigaretu a obě jsme věděly, že není třeba nic říkat. Bylo to dokonalé ticho po bouři.Někde tam, uprostřed té noci na nábřeží, mi došlo, že tyhle noci vlastně nikdy nebyly o klubech, o alkoholu nebo o tanci. Bylo to o něčem mnohem hlubším. Byly o tom pocitu mládí, o té nádherné neuspořádanosti života, o bytí bez filtrů a přetvářky. Bylo to o sdílení nočního města s nejlepší kamarádkou, kdy víte, že i když zítra bude bolet hlava a realita zase udeří, v tuhle chvíli jste přesně tam, kde máte být.Dnes, když se podívám do zrcadla a vidím první vrásky, vzpomenu si na tu holku v klubu s třpytkami. A říkám si, že měla pravdu. Byli jsme nádherní. Ne proto, jak jsme vypadali, ale proto, jak jsme se cítili. A i když už do „Úlu“ nechodíme a místo levného vína si dáme raději čaj, ten pocit sounáležitosti a radosti ze života si nesu v srdci dál. Byla to noc, která mi ukázala, že ty nejlepší momenty v životě nejsou naplánované – prostě se stanou, když to nejméně čekáte.

Další v kategorii Příběhy