Domů › Příběhy › Byla pro mě nedosažitelná bohyně. Když jsem skončil na dně a bez peněz, ukázala mi, co je to opravdová láska
Byla pro mě nedosažitelná bohyně. Když jsem skončil na dně a bez peněz, ukázala mi, co je to opravdová láska
Jakub (35) ji poprvé spatřil před lety a myslel si, že u takové krásky nemá šanci. O třináct let později, zničený rozvodem a žijící u babičky, se odhodlal k zoufalému kroku. To, co následovalo, mu změnilo život.
Poprvé jsem její tvář spatřil na Facebooku v roce 2009. Byla to jedna z těch fotek, u kterých se zastavíte a nemůžete odtrhnout zrak. Veronika. Ztělesňovala naprosto všechno, co jsem si kdy představoval pod pojmem dokonalá žena. Byla pro mě ale jen vzdáleným snem, něčím naprosto nedosažitelným, jako filmová hvězda, na kterou se můžete dívat, ale nikdy se jí nesmíte dotknout. Jenže osud má zvláštní smysl pro humor a naše cesty se měly protnout způsobem, který bych tehdy nevymyslel ani v těch nejdivočejších snech.Uběhly tři roky. Psal se rok 2012 a já žil v zapadlé vesnici na Vysočině, hodinu a půl cesty od velkého města, kde bydlela ona. Už si ani přesně nepamatuji, jak k tomu došlo – možná to byla náhoda, možná souhra okolností – ale podařilo se mi s ní navázat kontakt. A pak přišel ten večer před mými dvaadvacátými narozeninami. Veronika, ta nedosažitelná kráska z internetu, najednou stála na prahu mého domu. Přijela za mnou. Ujela tu dálku jen proto, aby mě viděla.Ta noc byla jako z jiného světa. Většinou jsem byl ten typ kluka, co všechno moc řeší. Má mě ráda? Chce jen kamarádství? Co si o mně myslí? Ale s ní to bylo jiné. Pustili jsme si film, venku bubnoval déšť na parapet a všechno plynulo tak přirozeně, tak organicky. Nemusel jsem hádat, nemusel jsem se přetvařovat. Byla tam se mnou a já byl v sedmém nebi jen z toho prostého faktu, že taková dívka vážila cestu do té naší díry, jen abychom spolu mohli sdílet jeden okamžik.Druhý den ráno jsem automaticky předpokládal, že odjede domů. Měl jsem narozeniny a kamarádi z vesnice pro mě chystali oslavu v místní hospodě. S obavami jsem jí to oznámil, připravený na to, že se sbalí a zmizí. Místo toho se na mě jen usmála a klidně řekla: „V pohodě, běž. Já tu na tebe počkám, až se vrátíš.“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Zatímco já seděl v zakouřené hospodě, ona ležela v mé posteli, dívala se na filmy a čekala na mě.Když jsem se vrátil, byla tam. Znovu jsme prožili ty krásné chvíle, tu blízkost, která se nedala s ničím srovnat. Nebylo to jen o tom, že jsme spolu byli v jedné místnosti. Bylo to o sdílení prostoru, o tom tichém porozumění, kdy slova nejsou potřeba. Byla to ta nejjednodušší a zároveň nejhlubší existence ve dvou, jakou jsem do té doby poznal. Všechno s ní bylo tak lehké, tak samozřejmé, jako bychom se znali celé věky.Ráno jsem musel do práce. Veronika se stavila za mnou, když se probudila, dala mi letmý polibek na rozloučenou a nasedla do auta. Díval jsem se, jak její vůz mizí v dálce za zatáčkou, a netušil jsem, že ji neuvidím dalších třináct let. Ještě chvíli jsme si psali, pár nezávazných zpráv, ale pak komunikace vyšuměla do ztracena. Život nás zavál každého jinam a já to bral jako uzavřenou kapitolu.Vlastně jsem to tehdy považoval za své malé vítězství. Musíte pochopit, že v té době jsem se viděl jako naprosto průměrný kluk, taková sedmička z deseti. Ona byla čistá jedenáctka. To, že mi věnovala svůj čas, že se mnou strávila víkend, jsem bral jako zázrak. Nikdy jsem na ni nezapomněl. Celou tu dekádu pro mě zůstala etalonem krásy a dokonalosti. Občas jsem tajně zabrousil na její profil, a když mi náhodou „lajkla“ fotku, měl jsem Vánoce a dělal si screenshoty na památku.Střih. Píše se rok 2025. Právě jsem se vyhrabal – nebo spíš mě vyplivl – vyčerpávající třináctiletý vztah, který mě psychicky naprosto zdecimoval. Jsem troska. Moje kariéra je v troskách, přišel jsem o všechno, co jsem budoval. Sebevědomí mám na bodu mrazu. Teď už nejsem ani ta sedmička, cítím se sotva na pětku. Bydlím u babičky v malém pokoji, nemám auto, nemám práci. Většinu nocí trávím v hysterickém smíchu, který přechází v pláč, balancujíc na hraně nervového zhroucení.V jednom z těch temných večerů mi blesklo hlavou: Veronika kdysi bydlela v tomhle městě, kde teď živořím. Šance, že by mi odepsala, byla mizivá. Ale tonoucí se stébla chytá, a tak jsem otevřel Instagram a napsal jí. Zpráva byla prostá – napsal jsem, že jsem ve městě, kde kdysi žila, a jestli tu náhodou pořád není, protože bych zoufale potřeboval přítele. Čekal jsem ignoraci, nebo zdvořilé odmítnutí.Odpověď přišla téměř okamžitě. Bohužel, odstěhovala se pryč. Napsal jsem jí, že jsem ani nečekal odpověď – jistě má přítele (jak by taková žena mohla být sama?) a svůj život. Přiznal jsem se, že teď vlastně nevím, co dál. Jestli vést zdvořilostní konverzaci o počasí, nebo to nechat být, když se nemůžeme vidět. Její odpověď mě odzbrojila: „Hlasuji pro konverzaci.“A tak jsem udělal tu jedinou věc, kterou jsem v tu chvíli uměl. Totálně jsem se sesypal. Místo nezávazného tlachání jsem na ni vybalil všechno. Vylil jsem si srdce, přiznal všechna svá traumata, všechny své démony. Ještě ten večer věděla o bolesti, kterou jsem způsobil, i o té, kterou jsem musel snést. Znalus mé největší životní prohry, moje selhání, moje dluhy, můj pobyt u babičky. Všechno jsem jí položil k nohám jako tu nejhorší vizitku na světě.Během následujících dnů vyšlo najevo něco, co mě zlomilo podruhé. Přiznala se mi, že tehdy v roce 2012 doufala v něco víc. Že čekala, že o ni budu bojovat. To zjištění bolelo. Mohl jsem ji mít už tenkrát. Ale zároveň jsem věděl, že ten kluk, kterým jsem byl před lety, by ji nedokázal udržet. Musel jsem si projít peklem, abych dospěl k tomu, kým jsem dnes. Bez té bolesti a růstu bychom spolu teď nemluvili tak, jak jsme mluvili.Dny se změnily v týdny. Psali jsme si nonstop. O všem a o ničem. Začal jsem brát nové léky na úzkost, které se mnou zpočátku dost mávaly, ale dřel jsem na sobě jako kůň, aby to neovlivnilo naši rodící se dynamiku. I ona řešila své problémy, ale vždy si našla čas, aby mi dala najevo, že tu pro mě je. Najednou se vrátilo to, co jsem léta necítil – ta spalující touha. Čekání na pípnutí telefonu. Denní snění o tom, až uslyším její hlas. Volání, které jsem léta nenáviděl, se stalo vrcholem mého dne.Jednoho dne jsem se odhodlal a zeptal se jí, jestli chce být moje. Cítil jsem v sobě něco úžasného, co mi konečně pomohlo pochopit rozdíl mezi poblázněním a skutečnou láskou. Všechny mé předchozí vztahy bledly v porovnání s tímto pocitem jistoty. A ona řekla ano. Veronika, moje dávná platonická láska, se stala mou partnerkou.Je to už asi čtyři měsíce. Jezdí za mnou každý týden. Jsme neuvěřitelně kompatibilní, v ložnici i mimo ni. Ráno se probudíme a píšeme si skoro v kuse, dokud si večer nezavoláme před spaním. Asi po měsíci jsme narazili na první komunikační bariéru. Věci začaly skřípat, textové zprávy vyzněly jinak, než byly myšleny. Řekli jsme si dost. Prošli jsme ty konverzace, rozebrali naše stará traumata, která nás nutila reagovat defenzivně, a zavedli pravidlo: Jakmile to začne drhnout, voláme si. Žádné domněnky, jen hlas a důvěra. A funguje to dokonale.Moje city k ní jsou silnější, než jsem kdy zažil. Ve starých vztazích by prvotní zamilovanost už dávno vyprchala. Ale tady? Před dvěma týdny jsem se do ní zamiloval znovu, ještě hlouběji. A minulý týden, když jsem měl opravdu špatné období a ona udělala první poslední, aby mě podpořila, jsem se zamiloval potřetí. Úplně jsem se tetelil blahem, že taková žena je součástí mého života. Je to neustálý růst, neustálé objevování nových důvodů, proč ji milovat.Co se týče přitažlivosti, je to šílené. Vždycky jsem si myslel, že je to nejhezčí holka na světě. Ale teď, když je nám oběma přes třicet, se můj pohled na krásu změnil. To, kým je dnes, je přesně to, po čem toužím. Každá fotka, kterou mi pošle, je moje nová nejoblíbenější. Miluju její vrásky od smíchu, její styl, její dospělou ženskost. Je pro mě magnetem, kterému nelze odolat.Mohl jsem ji mít už dávno, ale možná to tak mělo být. Teď jsem méně atraktivní, přibral jsem, nemám majetek. Porušil jsem všechna pravidla moderního randění – hned na začátku jsem na ni vybalil své nejtemnější stránky, své hříchy a podivnosti. Byl jsem tak intenzivní, tak upřímný, až to muselo děsit. A přesto je pořád moje. Neodradilo ji to. Naopak.Zní to jako to největší klišé, ale prostě jsem byl sám sebou. Bez masek, bez her. A ukázalo se, že přesně to ona potřebovala a chtěla. Léčíme se navzájem každý den. Jsem v úžasu z toho, jak hladce to jde. Místo abychom si neměli co říct, každým týdnem propadám jejímu kouzlu víc a víc. Řekl jsem jí hned první den: „Nejdřív nejlepší přátelé.“ A my jsme to dokázali. Bez námahy. Je to tak lehké, až se mi z toho chce brečet štěstím.