Bála jsem se mu říct, že chci být svobodnou matkou: Jeho reakce mě rozplakala štěstím

Jana (34) už nechtěla čekat na toho pravého a rozhodla se pro umělé oplodnění. Když jí ale do života nečekaně vstoupil Martin, stála před nejtěžším rozhodnutím. Měla mu hned na začátku vztahu přiznat, že plánuje otěhotnět s dárcem, nebo riskovat, že ho tímto tajemstvím navždy ztratí? Její upřímnost nakonec otevřela dveře k budoucnosti, o které se jí ani nesnilo.

Seděla jsem v naší oblíbené kavárně na pražských Vinohradech a srdce mi bušilo až v krku. Naproti mně seděl Martin (36), muž, se kterým jsem se vídala teprve měsíc, ale který mi už stihl přirůst k srdci víc, než jsem si byla ochotná přiznat. Míchal si lžičkou své cappuccino a vyprávěl mi vtipnou historku z práce, ale já ho vnímala jen na půl ucha. V hlavě mi totiž běžela úplně jiná deska. Věděla jsem, že dnešek je rozhodující. Že mu musím říct pravdu, která nás buď rozdělí, nebo posune někam dál. Cítila jsem se jako podvodnice. Už měsíc jsem před ním tajila tu nejdůležitější věc v mém životě – plán, který jsem spřádala celé dva roky a který neměl zahrnovat žádného muže. Byla jsem vyděšená k smrti, že až domluvím, Martin vstane, zaplatí a už ho nikdy neuvidím.

Všechno to začalo mnohem dřív. Před dvěma lety jsem se po sérii nevydařených vztahů a bolestivých rozchodů rozhodla, že už nebudu čekat na prince na bílém koni. Bylo mi dvaatřicet, biologické hodiny tikaly čím dál hlasitěji a touha po miminku byla silnější než cokoliv jiného. Rozhodla jsem se stát se matkou samoživitelkou. Byl to dlouhý proces plný pochybností, lékařských vyšetření a psychické přípravy. Byla jsem smířená s tím, že na to budu sama. Že budu silná máma, která nepotřebuje partnera k tomu, aby dala dítěti lásku a domov. Všechno bylo naplánované do posledního detailu, měla jsem vybranou kliniku i dárce.

Jenže pak přišel covid. Svět se zastavil a s ním i mé sny. Klinika asistované reprodukce zavřela své brány a já zůstala uvězněná doma se svými myšlenkami a rostoucí frustrací. Cítila jsem se neuvěřitelně osamělá. Všechny ty měsíce příprav přišly vniveč, čas utíkal a já propadala beznaději. Právě v té době, spíše z nudy a zoufalství než z reálné touhy někoho najít, jsem si znovu nainstalovala seznamovací aplikaci. Říkala jsem si, že si aspoň s někým popovídám, že přijdu na jiné myšlenky, dokud se situace neuklidní a já budu moci pokračovat ve svém plánu. Neměla jsem v úmyslu se zamilovat. Ale osud má zvláštní smysl pro humor.

Martin byl jiný než ostatní. Hned od první zprávy jsme si rozuměli tak, jako bychom se znali roky. Byl vtipný, empatický a měl v sobě takový ten vzácný klid, který jsem v té době tolik potřebovala. Když jsme se po uvolnění opatření poprvé setkali naživo, přeskočila jiskra tak silná, že by mohla zapálit les. Začali jsme se vídat pravidelně. Procházky po nábřeží, dlouhé večeře, kino. Bylo to krásné, romantické a... komplikované. Mezitím totiž moje klinika znovu otevřela a poslala mi zprávu, že můžeme pokračovat v procesu inseminace. Najednou jsem stála na rozcestí.

Každý večer, když jsem se vracela od Martina domů, mě hryzalo svědomí. Začínala jsem k němu cítit něco hlubokého, ale zároveň jsem věděla, že před ním tajím zásadní věc. Že zatímco on možná přemýšlí o tom, kam spolu pojedeme na víkend, já si domlouvám termíny na oplodnění spermatem od anonymního dárce. Cítila jsem se provinile. Není to vůči němu nefér? Neinvestuje svůj čas a emoce do vztahu, který má úplně jiné parametry, než si myslí? Radila jsem se anonymně na internetových fórech a diskuze byly neúprosné: „Jsi sobecká, musíš mu to říct,“ psaly mi cizí ženy. A měly pravdu. Věděla jsem, že nemůžu budovat vztah na lži.

„Jano, děje se něco? Jsi dneska nějaká tichá,“ vytrhl mě Martin z myšlenek a starostlivě se mi podíval do očí. Sevřela jsem v dlaních hrnek s kávou, jako by to byla moje jediná kotva v rozbouřeném moři. Nadechla jsem se, zavřela oči a rozhodla se skočit do neznáma. „Martine, musím ti něco říct. Něco, co o mně nevíš a co možná změní tvůj pohled na nás dva. Bála jsem se ti to říct, protože o tebe nechci přijít, ale už to v sobě nemůžu dusit,“ začala jsem a hlas se mi třásl. Martin zpozorněl, odložil lžičku a chytil mě za ruku přes stůl. „Můžeš mi říct cokoliv,“ řekl tiše.

A tak jsem spustila. Vyprávěla jsem mu všechno. O tom, jak jsem dva roky dospívala k rozhodnutí být matkou. O tom, jak jsem byla zklamaná, když klinika zavřela. O tom, že teď, když znovu otevřeli, je pro mě prioritou pokračovat v cestě za miminkem. Vysvětlila jsem mu, že jsem na seznamku šla jen zahnat samotu, ale že setkání s ním všechno zkomplikovalo tím nejkrásnějším možným způsobem. „Mám termín na klinice, Martine. Chci otěhotnět. S dárcem. Je to plán, který jsem měla před tebou a kterého se nechci vzdát, protože být mámou je můj největší sen,“ vychrlila jsem ze sebe a čekala na ortel.

Následovalo ticho, které mi připadalo nekonečné. Sledovala jsem jeho tvář a snažila se vyčíst jakoukoliv emoci. Byl v šoku? Byl naštvaný? Znechucený? Připadalo mi, že uběhly hodiny, i když to byly jen vteřiny. Věděla jsem, že tohle je „zavazadlo“, které si do začínajícího vztahu nikdo dobrovolně nebere. Čekala jsem, že řekne něco o tom, že je to na něj moc rychlé, že na tohle není připravený a že bude lepší, když zůstaneme jen přátelé. Byla jsem připravená na bolest z odmítnutí, abych si zachovala svou integritu a sen o dítěti.

Pak se ale stalo něco neuvěřitelného. Martin mi stiskl ruku pevněji a usmál se. Nebyl to křečovitý úsměv, ale upřímný, hřejivý výraz pochopení. „Jano,“ řekl klidně, „děkuju, že jsi ke mně upřímná. Vím, že to pro tebe muselo být strašně těžké mi to říct.“ Odmlčel se a já ani nedýchala. „Víš, tvoje upřímnost mě donutila zamyslet se nad tím, co chci já. A uvědomil jsem si, že taky jednou chci rodinu. Obdivuju tě. Obdivuju tvoji sílu a odhodlání jít si za svým snem. A chci být u toho. Chci ti pomoct ten sen splnit, ať už to bude jakkoliv.“

Rozplakala jsem se. Byly to slzy obrovské úlevy. Čekala jsem cokoliv, ale takovou míru podpory ne. Martin neutekl. Nejenže neutekl, on se rozhodl zůstat a stát při mně. Od toho dne se náš vztah změnil. Už to nebylo jen randění, stalo se z toho partnerství. Martin mě začal doprovázet na konzultace na kliniku. Držel mě za ruku v čekárně plné nervózních párů a byl mi oporou, když jsem měla strach z hormonální stimulace. Stal se součástí mého „projektu“, který se pomalu měnil v náš společný projekt.

Bohužel, cesta k miminku není vždy přímá a jednoduchá. Mám za sebou už dva pokusy o umělé oplodnění dárcovským spermatem a ani jeden nevyšel. Pokaždé, když jsem na těhotenském testu uviděla jen jednu čárku, zhroutil se mi svět. Plakala jsem v koupelně na zemi a ptala se osudu, proč mi to nedopřeje. A pokaždé tam byl Martin. Zvedl mě ze země, objal mě a nechal mě vyplakat se mu na rameni. Nikdy mi nevyčítal mé nálady, nikdy neřekl, že je to moc náročné. Prostě tam byl.

I když jsme spolu teprve pár měsíců, tato zkouška nás neuvěřitelně sblížila. Začali jsme mluvit o budoucnosti mnohem konkrétněji. Martin mi řekl, že i když jsem původně plánovala být svobodnou matkou, teď už na to sama nejsem. Že pokud se to podaří, chce být tátou. Že chce to dítě vychovávat se mnou, milovat ho a chránit, i když biologicky nebude jeho. Jeho slova pro mě znamenají víc než cokoliv na světě. Ukázal mi, co to znamená skutečná láska – ne ta z romantických filmů, ale ta, která přináší oběti a podporu v nejtěžších chvílích.

Někdy si říkám, co by se stalo, kdybych tehdy v té kavárně mlčela. Kdybych se bála tak moc, že bych mu nic neřekla a snažila se to tajit dál. Pravděpodobně by na to časem přišel, přestal by mi věřit a rozešli bychom se ve zlém. Moje svědomí by mě užíralo zaživa. Tím, že jsem sebrala odvahu a šla s pravdou ven, i když to bylo riskantní, jsem získala víc, než jsem doufala. Získala jsem partnera, který mě miluje i s mým komplikovaným životním plánem.

Teď, když píšu tento příběh, dívám se na Martina, jak vedle mě spí, a cítím obrovskou vděčnost. Nevím, co nám budoucnost přinese. Nevím, jestli se nám podaří otěhotnět při dalším pokusu, nebo jestli budeme muset hledat jiné cesty. Ale vím jedno – už na to nejsem sama. Mám vedle sebe muže, který přijal mou touhu po mateřství jako svou vlastní a který mi ukázal, že upřímnost je opravdu základem každého pevného vztahu.

Chtěla bych vzkázat všem ženám, které stojí před podobným dilematem: Nebojte se pravdy. I když se zdá děsivá a máte pocit, že můžete všechno ztratit, je to jediná cesta. Ten pravý chlap neuteče před vaší touhou být mámou. Ten pravý vám podá ruku a půjde tou cestou s vámi, ať už je jakkoliv trnitá. Můj příběh s Martinem teprve začíná, a i když je to pro mě nová a neprobádaná voda, věřím, že společně zvládneme cokoliv. Děkuji osudu, že mi dodal odvahu být upřímná.