Domů › Příběhy › Děsivé tajemství hlubin: Tenkrát mě před jistou smrtí zachránil zjizvený obr

Děsivé tajemství hlubin: Tenkrát mě před jistou smrtí zachránil zjizvený obr

Jakub (42) pracoval roky na nákladních lodích, ale poslední plavba mu změnila život. Setkání s mořským tvorem mu připomnělo, že příroda má své stíny. Jmenuji se Jakub a je mi dvaačtyřicet let. Většinu svého dospělého života jsem strávil na palubách obřích nákladních lodí, které křižují nekonečné plochy oceánů. Pro někoho je to romantika, pro mě to byla spíše monotónní dřina – nekonečná modř, neustálé dunění motorů v podpalubí a rutina, která člověka otupí. Jenže ta poslední plavba z Dálného východu byla úplně jiná. Dodnes se mi o ní zdá a probouzím se zpocený hrůzou, i když už sedím bezpečně ve svém obýváku v Pardubicích. Všechno to začalo asi deset dní po vyplutí, někdy uprostřed Pacifiku, kde hladina vypadá jako tekuté sklo a vy máte pocit, že jste na světě úplně sami.Byl jsem zrovna na noční hlídce. Kolem mě jen tma, hvězdy a syčení přídě rozrážející vlny. Vtom jsem to uviděl. Podivný rozruch v temné vodě na levoboku. Bylo to příliš velké na to, aby šlo o hejno delfínů, a příliš cílené na náhodnou vlnu. Najednou z vody vystřelil gejzír mlhy, který na okamžik ozářila palubní světla. Velryba. Nebylo to sice nic neobvyklého, ale tahle byla obrovská. Opravdu gigantická. A co mě zarazilo nejvíc – držela se nebezpečně blízko našeho trupu, jako by se k nám chtěla přitulit.Příští ráno tam pořád byla. Držela s námi tempo, jako by byla součástí naší posádky. Všimli si jí i ostatní chlapi. Náš loďmistr, starý mořský vlk pan Novotný (64), kterého hned tak něco nerozhází, na ni chvíli mžoural dalekohledem. „Vypadá to na keporkaka,“ zamručel a otřel si zpocené čelo. „Je to pořádný kousek. Možná se ztratil svému hejnu a teď neví, kudy kam, chudák.“ Jenže já jsem měl divný pocit. Nebyla to jen její velikost, i když byla snad delší než naše pomocné čluny. Bylo na ní něco zneklidňujícího, co mi nedovolovalo se jen tak usmát nad krásou přírody.Když se velryba víc vynořila, uviděl jsem její hřbet. Byla to doslova mapa jizev. Nebyly to jen ty běžné škrábance od korýšů nebo drobných potyček, které velryby mívají. Tohle byly hluboké, vyryté rány. Některé byly staré a bledé, jiné svítily novotou a měly agresivně růžovou barvu. Dlouhé tržné rány doplňovaly podivné kruhové jizvy připomínající krátery. Ten tvor vypadal, jako by prošel brutální válkou, ze které jen zázrakem unikl s holým životem. Cítil jsem s ním divnou, hlubokou lítost, která mě u srdce pálila víc než slaný mořský vzduch.Byl to osamělý obr, zjizvený strážce v prázdném oceánu. A co bylo nejdivnější, aktivně nás sledoval. Když jsme mírně změnili kurz, udělal to samé. Některým klukům z posádky to přišlo jako milé zpestření té nekonečné nudy na moři, ale já jsem se cítil nesvůj. V pohybech toho zvířete byla cítit jakási zvláštní inteligence. Občas se převalilo tak, že se na hladině objevilo jeho obrovské temné oko. Měl jsem neodbytný pocit, že se dívá přímo na mě, že se mi snaží do duše vepsat nějaký vzkaz, kterému já, obyčejný člověk, nedokážu porozumět.Druhý den se nic nezměnilo. Velryba byla naším stálým společníkem. Většinu posádky už to přestalo bavit, ale já jsem trávil každou volnou chvíli u zábradlí a pozoroval ji. Byla v tom jakási podivná gravitace. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že její přítomnost něco znamená, i když jsem si nedokázal představit co. Jizvy na jejím hřbetě mě fascinovaly i děsily zároveň. Co mohlo něčemu tak obrovskému způsobit taková zranění? Lodní šroub? Útok kosatek? Ale ty rány byly příliš velké, příliš děsivé na cokoli, o čem jsem kdy v námořnických hospodách slyšel vyprávět.Pak, pozdě odpoledne druhého dne, se stalo něco dalšího. Naše loď začala ztrácet rychlost. Nejdřív jen neznatelně, ale pak se změnil rytmus motoru a vibrace pod nohama ustaly. Hlavní inženýr, věčně vystresovaný pan Svoboda, byl v podpalubí celé hodiny. Nahoru přišla zpráva, že máme problém s hřídelí nebo ucpaným palivovým potrubím. Prý nic kritického, ale budeme muset jet na půl plynu, dokud závadu neodstraní. V tu chvíli se chování našeho obřího společníka radikálně změnilo.Byl zrovna soumrak a oceán barvil oblohu do temně fialové. Stál jsem u zábradlí a sledoval velrybu. Loď se teď pohybovala mnohem pomaleji. Najednou se keporkak vymrštil vpřed a s neuvěřitelnou rychlostí překonal vzdálenost mezi námi. Potopil se a pak se vynořil těsně u trupu, snad jen dvacet metrů od nás. A pak do nás vrazil. Znělo to jako tlumený výbuch, hluboký dunivý úder, který otřásl celým plavidlem. Kov zasténal, já jsem zavrávoral a křečovitě se chytil zábradlí. Na můstku někdo vykřikl. Velryba se znovu vynořila a pak, s cílenou silou svého ocasu, do nás udeřila znovu. BUCH!Tentokrát se rozezněly alarmy. „Co se to sakra děje?“ křičel někdo z dolní paluby. Naše kapitánka, paní Černá (48), rázná žena, která měla respekt celé posádky, vyběhla na křídlo můstku. „Všichni do pozoru! Co to bylo za náraz?“ Velryba nás zasáhla potřetí. Tohle nebylo žádné zvědavé popostrčení. To byl útok. Ten tvor do nás cíleně narážel hlavou i tělem. Údery byly tak silné, že jsem se bál, zda nemůže prorazit trup v oslabeném místě. Do posádky se začala vkrádat panika. Zvíře takové velikosti, které se chová agresivně… to byl rozsudek smrti, i když jsme byli na ocelové lodi.Pár kluků, hlavně pomocní dělníci, popadlo háky a těžké nářadí. Běželi k boku lodi, křičeli a snažili se velrybu odehnat. Loďmistr Novotný se objevil se signální pistolí a vystřelil rudou světlici těsně nad její hlavu. Velryba to úplně ignorovala. Připravovala se na další nájezd. „Přineste pušky!“ zařval druhý důstojník. „Musíme ji zahnat, než nás poškodí!“ Sevřel se mi žaludek. Střílet do ní? Do tak nádherného a zjevně trpícího tvora? Připadalo mi to jako strašný hřích, ale zároveň ten obr útočil na naši loď a my jsme byli uprostřed ničeho, odkázáni sami na sebe.Než však kdokoli stačil vystřelit, velryba se náhle potopila. Hluboko. Zmizela v temnící se vodě, jako by tam nikdy nebyla. Všichni jsme si mysleli, že ji ten hluk a zbraně zastrašily. Čekali jsme napjatí pět dlouhých minut, ale hladina zůstala klidná. Loď dál pomalu a těžkopádně rozrážela vodu. Kapitánka nařídila kontrolu poškození. Zázrakem se kromě odřené barvy a pár promáčklin nad čarou ponoru nic nestalo. Nálada byla ale pochmurná. Proč by to dělala? Měla vzteklinu? Byla nemocná? Starý Novotný ke mně přistoupil a tichým hlasem řekl: „Cítí slabost, Kubo. Loď je raněná, jede pomalu. Příroda je krutá, zvířata poznají, když něco umírá.“Problémy s motorem trvaly celou noc. Ploužili jsme se sotva poloviční rychlostí. Každé zavrzání lodi nás děsilo. Moje hlídka přišla znovu mezi druhou a čtvrtou ranní. Paluba byla prázdná, moře klidné jako černé sklo pod hvězdami. Snažil jsem se zůstat ve střehu, nervy nadrásané k prasknutí. A pak jsem ji uviděl. Slabé rozvlnění hladiny a pak záblesk mokrého hřbetu, tentokrát mnohem blíž. Vrátila se. Ale jen tehdy, když byl na palubě klid a já jsem tam byl v podstatě sám. Srdce mi bušilo až v krku a ruka mi šmátrala po vysílačce.Ale pak udělala něco, co mě zastavilo. Nezaútočila. Jen plula rovnoběžně s námi, její obrovské tělo bylo jen stínem ve vodě. Vydala dlouhé, hluboké zasténání – zvuk, který jsem víc cítil v kostech, než slyšel ušima. Byl to nesmírně smutný, bolestný zvuk. Pak pomalu, naprosto klidně narazila do trupu. Nebyl to úder, bylo to jako když se k vám přitiskne obří kočka a prosí o pohlazení. Buch. A znovu. Buch. Dívala se přímo na mě tím svým obrovským okem. Působila zoufale. Jako by mě prosila, abych jí pomohl, nebo abychom my všichni utekli.Nenahlásil jsem to. Jen jsem ji sledoval. Tohle nebyl ten agresivní útočník z předchozího večera. Bylo v tom něco jiného. Trvalo to skoro hodinu. Ve chvíli, kdy se na palubě objevil další člen posádky, velryba se tiše potopila. Bylo to, jako by chtěla, abych jen já byl svědkem toho divného, prosebného chování. Začal jsem k ní cítit zvláštní pouto. Ty jizvy… ty kruhové rány… začínalo mi docházet, že to nejsou jizvy od lodního šroubu. Vypadaly jako stopy po obřích přísavkách, ale tak velkých, že se mi z toho dělalo nevolno. Co za monstrum mohlo takhle zřídit krále oceánu?Poslední ráno mé plavby začínalo šedým svítáním. Moře bylo olejovité a těžké. Pořád jsme se jen ploužili. Velryba tam byla, na svém místě. Najednou ale prudce prohnula hřbet a její ocas vyletěl vysoko nad hladinu. S obrovským rány, která zazněla jako výstřel z děla, udeřila do vody. Pak se potopila – ne klidně, ale v panice, v čirém děsu. Pod hladinou po ní zbyl jen vířící se válec vody. „Co se to zase děje?“ zamumlal jsem a křečovitě sevřel zábradlí. A pak jsem to spatřil. Asi půl kilometru za námi se na hladině objevilo něco jiného.Pohybovalo se to neuvěřitelně rychle. Nebyla to loď. Nebyla to žádná velryba. Viděl jsem hřbet, který nebyl hladký, ale plný výčnělků. A pak se z vody vynořily dvě věci. Vypadaly jako křídla. Kožovitá, blanitá křídla jako u obřího netopýra, ale bez peří, jen holá, temná tkáň napnutá na kostnatém rámu. Ta věc prořezávala oceán rychlostí, vedle které naše loď vypadala, jako by stála na místě. Zmocnila se mě absolutní, mrazivá hrůza. To bylo to, před čím ta velryba utíkala. To byl zdroj jejích jizev. To byl ten lovec, který nás celou dobu sledoval přes našeho zjizveného průvodce.Ta okřídlená věc dorazila k místu, kde se náš keporkak potopil. Nezastavila se. Jen se naklonila a zmizela pod hladinou, jako by moře nebylo vodou, ale pouhou oponou. Minutu se nedělo nic. Jen ticho. A pak se barva vody začala měnit. Z hlubin začala stoupat rudá barva. Horší než olejová skvrna. Na hladině se rozlil obrovský krvavý flek. Naše velryba byla pryč. Cítil jsem fyzickou bolest. Ten obr se nás nesnažil potopit. On se k nám snažil schovat! Chtěl, abychom jeli rychleji, abychom mu pomohli uniknout. A my jsme mu jen přihlíželi, jak umírá v tlamě něčeho, co by se v našem světě vůbec nemělo vyskytovat.Krvavá skvrna se zvětšovala a já jsem nemohl odtrhnout oči. Najednou se uprostřed té rudé lázně něco vynořilo. Nebyla to velryba. Nejdřív ty hrozné blány a pak hlava. Nemělo to oči. Nic, co by připomínalo tvář. Jen obrovskou, kruhovou tlamu, do které by se vešlo auto. Byla plná řad jehličkovitých zubů, dlouhých jako lidská paže. Ta věc se pomalu otáčela na hladině, krev z ní stékala v potocích. A já jsem věděl, i když to nemělo oči, že se to dívá přímo na mě. Cítil jsem ten pohled – prastarý, cizí a naprosto chladný. Nebyl v tom hněv, jen hlad.Čas se zastavil. Jen já a to monstrum. Pak ke mně přiběhl inženýr Svoboda, celý bledý. „Panebože, co to je?“ vydechl. V tu chvíli se kouzlo zlomilo. Ta věc se pomalu, s rozvahou řezníka, který dokončil svou práci, potopila zpět do hlubin. Kapitánka na můstku začala křičet povely k plnému výkonu. Inženýři dole v podpalubí udělali nemožné a loď vyrazila vpřed s takovou silou, že se celá třásla. Nikdo z nás o tom pak už nemluvil. Oficiálně jsme nahlásili „neidentifikovatelný útok mořského dravce“. Všichni víme, že by nám nikdo nevěřil. Já už jsem se na moře nikdy nevrátil. Dneska dělám skladníka v Pardubicích a pokaždé, když jdu kolem místního rybníka, raději se nedívám pod hladinu. Protože vím, že tam dole, v té nekonečné tmě, existují věci, před kterými nás ani ocelové lodě neochrání.

Další v kategorii Příběhy