Domů › Příběhy › Byl jsem králem ženských srdcí i ložnic: Až chladná Jolana mi ukázala, že jsem uvnitř úplně prázdný
Byl jsem králem ženských srdcí i ložnic: Až chladná Jolana mi ukázala, že jsem uvnitř úplně prázdný
Karel (38) si myslel, že o ženách ví úplně všechno. Jeho doteky se v Praze vyvažovaly zlatem a diář měl plný na měsíce dopředu. Považoval se za neodolatelného milovníka, dokud nepotkal Jolanu, která netoužila po jeho těle, ale po jeho duši.
Karel se pohyboval pražskými ulicemi s lehkostí šelmy, která přesně ví, kam směřuje a co je její kořistí. V jeho chůzi byla zvláštní, téměř hypnotická elegance, která nutila ženy na Pařížské třídě otáčet hlavy a nenápadně si rovnat vlasy, jen co prošel kolem. V prostředí, kde se úspěch měřil drahými auty a luxusními obleky, byl Karel onou pomyslnou platinovou kreditkou, ke které však málokdo znal PIN. Ženy jeho jméno šeptaly jako zakázané zaklínadlo na večírcích, kde šampaňské teklo proudem. Muži mu záviděli s tichou, potlačovanou zlobou, někteří jím pohrdali, ale všichni ho poznávali. Karel, přezdívaný v úzkých kruzích „Samet“, nebyl jen obyčejný muž. Byl to fenomén. A jeho dar? Ten byl v pražské smetánce doslova legendární.Nikdy neplánoval, že se jeho život bude točit kolem prodeje iluzí a fyzické lásky. Ale když se o něm začalo šuškat v těch správných kruzích a peníze začaly přicházet s neuvěřitelnou lehkostí, prostě se tomu poddal. Začalo to nevinně, jako osobní tréninky a masáže pro znuděné manželky podnikatelů, ale brzy se to změnilo v něco mnohem diskrétnějšího. Soukromé návštěvy. Doporučení šeptaná u kávy v nejdražších kavárnách. Z ústního podání se stalo „ústní toužení“. Karel byl chodící fantazií, placenou básní rozkoše pro ty, které měly všechno, kromě citu. Jeho telefon svítil zprávami a zmeškanými hovory jako vánoční stromeček na Staroměstském náměstí.Jenže u Karla nešlo jen o prázdný fyzický akt, a v tom tkvělo jeho tajemství. Měl techniku, kterou by mu mohl závidět leckterý psycholog. Studoval ženská těla jako architekt studuje plány gotické katedrály, mapoval jejich vzdechy s přesností navigace. Věděl naprosto přesně, jak zařídit, aby se žena – byť jen na jedinou hodinu – cítila jako ta nejdůležitější bytost ve vesmíru. Věděl, kdy mlčet, kdy pohladit po vlasech a kdy být tvrdý. A po dlouhou dobu mu to stačilo. Byl nekorunovaným králem tohoto sametového podsvětí, mistrem cizích tužeb, který si užíval svůj lesk a slávu.Všechno se ale změnilo jednoho deštivého listopadového večera, kdy do jeho života vstoupila Jolana. Nebyla jako ostatní. Vstoupila do místnosti galerie na Malé Straně s takovou samozřejmostí, jako by jí patřil i vzduch, který tam dýchali ostatní. Vysoká, s pletí barvy pozdního soumraku a očima, které nemrkaly úžasem nad povrchní krásou. Neflirtovala. Nehihňala se jeho dvojsmyslným vtipům. Nežádala ho o číslo ani o zapalovač. Místo toho se na něj podívala, jako by viděla skrz jeho značkové sako až na dno jeho duše, a zeptala se na jeho názor.„Četl jste někdy Kunderu, nebo se jen tváříte, že rozumíte nesnesitelné lehkosti bytí?“ zeptala se a upíjela svou whisky bez ledu, zatímco se opírala o barový pult. Karel zamrkal, zaskočený její přímostí. „Já… viděl jsem film,“ vykoktal ze sebe, což byla věta, kterou v tu chvíli okamžitě nenáviděl. Jolana se jen lehce, téměř soucitně pousmála. „To jsem si mohla myslet,“ prohodila a otočila se zpět k obrazům. V tu chvíli se v Karlovi něco zlomilo. Ta lhostejnost byla jako facka.Měl se otočit na podpatku a odejít. Měl si říct, že je to jen další upjatá intelektuálka, která nestojí za jeho čas, a jít hledat někoho, kdo ocení jeho bělostný úsměv. Ale něco na ní – ten její klid, to absolutní odmítnutí obíhat kolem jeho gravitace jako ostatní planety – ho dráždilo jako nevyřešená hádanka. Jolana nebyla kořist. Byla to výzva. Byla jako drak v lodičkách, který střeží poklad, o němž Karel ani nevěděl, že ho chce. A tak udělal to, co uměl nejlépe. Zapnul svůj šarm na plné obrátky a rozhodl se pro pomalé, strategické dobývání.Objevil se na další vernisáži v obleku šitém na míru, voněl drahým parfémem z agarového dřeva a ambicemi. Naklonil se k ní blízko, hlas snížil do té své vyhlášené sametové hloubky a zašeptal jí do ucha předem připravenou frázi o kráse umění a žen. Čekal, že roztaje. Že se jí podlomí kolena. Jolana ale ani nehnula brvou. „Už vás někdo viděl v denním světle, Karle? Nebo fungujete jen jako noční iluze?“ Ta věta ho zasáhla tvrději, než kdyby mu vlepila políček. Zasmál se tomu, snažil se to přejít vtipem, ale ta slova na něm ulpěla. Jako laciná kolínská, které se nejde zbavit.Zkoušel to dál, protože jeho ego mu nedovolilo prohrát. Posílal jí do galerie květiny – obrovské kytice rudých růží. Všechny mu poslala zpátky s lístkem, že preferuje živé květiny v květináči, ne mrtvé symboly. Pozval ji na večeři na střešní terasu s výhledem na Hradčany. Přišla, ale přinesla si knihu. Pozval ji k sobě domů a vařil pro ni – samozřejmě nahoře bez, aby vynikla jeho vypracovaná postava. Kritizovala jeho koření a ignorovala jeho svaly.„Jsi zvyklý, že tě lidé chválí za úplně špatné věci,“ řekla mu, když si utírala ubrouskem koutek úst. Její pohled byl pronikavý, analytický, jako by byl jen dalším exponátem v její galerii. „Přemýšlel jsi někdy o tom, kým bys byl, kdyby tvé mužství nevstoupilo do místnosti pět minut předtím, než tam vejdeš ty sám?“ Tu noc Karel nespal. Ne proto, že by byl uražený. Ale proto, že poprvé v životě měl pocit, že ho někdo skutečně vidí. Vidí tu prázdnotu za vypracovanou fasádou.Jolana nechtěla jeho tělo. Chtěla jeho „proč“. Chtěla jeho „jak“. Začala se ptát na jeho dětství na sídlišti v Ostravě, na jeho sny, které měl předtím, než zjistil, že se dá krása zpeněžit. Ptala se na jeho strachy. Donutila ho číst náročnou literaturu a pak ho grilovala ohledně metafor a skrytých významů. Nutila ho psát. Myslet. Reflektovat. „Jsi krásný chlap, Karle,“ řekla mu jednou večer, když seděla schoulená v jeho křesle s nohama pod sebou jako otazník. „Ale krása vadne. Co jiného máš? Co zbude, až zhasne světlo?“Nevěděl to. Ženy, které mu platily tisíce za večer, to nezajímalo. Muži, kteří mu záviděli, se neptali. Byl produkt. Byl představení. Byl chodící, mluvící a vzdychající iluze, která měla jediný úkol – potěšit. Jolana byla první, kdo požadoval muže, který se skrýval za tím mýtem. A čím víc se ji snažil svést svými osvědčenými triky, tím víc si uvědomoval, že on je ten, kdo je svlékán. Vrstvu po vrstvě, ego po egu, masku po masce.Nikdy mu nedovolila, aby se jí dotkl tak, jak byl zvyklý u jiných. Žádný sex na usmířenou, žádné fyzické rozptýlení. Často se k němu naklonila blízko, rty jen pár centimetrů od jeho, a když už si myslel, že vyhrál, odtáhla se s potutelným úsměvem a položila mu další nepříjemnou otázku o smyslu jeho života. „Myslíš si, že jsi drakobijce, Karle,“ řekla mu jednou v noci, „ale já nejsem ta bestie. Tvé vlastní ego je ten drak, kterého musíš porazit.“Začal odmítat klientky. Přestal zvedat telefony, které slibovaly snadné peníze a prázdné noci. Začal číst knihy, které mu doporučila. Začal si psát deník. Začal si klást otázky, které se nikdy neodvážil vyslovit nahlas. Kdo je Karel bez sexu? Bez šepotu obdivovatelek? Bez toho uctívání? Cítil se zranitelný, nahý, a přesto podivně živější než kdykoliv předtím.Jednou zkusil změnit svůj život radikálně. Vešel na obchodní schůzku s vizí wellness značky, chtěl se prezentovat jako mentor, jako léčitel duší, jako muž s obsahem a hloubkou. Byznysmeni v oblecích se mu vysmáli. „Zůstaň u toho, co umíš, Karle,“ řekl jeden z nich a poplácal ho po rameni. „Nikdo nechce filozofa s pekáčem buchet na břiše. Prodávej to, co lidé chtějí.“ Odešel z té schůzky tichý, s hořkostí v ústech. Ale nebyl zlomený. Protože Jolana ho naučila něco hlubšího než svádění. Naučila ho odolnosti. Naučila ho, že hodnota člověka neleží v očích druhých.Jednoho večera se objevil u jejích dveří. Neměl v ruce květiny. Neměl na sobě ten drahý oblek ani tu vtíravou vůni. Měl na sobě džíny, obyčejné tričko a v ruce žmoulal obyčejný sešit v pevných deskách. Zazvonil a srdce mu bušilo víc, než při jakékoliv schůzce s milenkou. Když otevřela, jen se na ni podíval a tiše se zeptal: „Můžu ti něco přečíst?“ Jolana se opřela o rám dveří, chvíli ho zkoumala a pak pomalu, vážně přikývla.Posadil se u ní v kuchyni a začal číst. Byl to příběh o muži, který si myslel, že je bohem, jen aby zjistil, že je pouhým duchem bloudícím v cizích životech. O ženě, která nepotřebovala zachránit, ale která mu nastavila nemilosrdné zrcadlo. O drakovi, který nebyl zabit, ale zkrocen a pochopen. Četl a hlas se mu chvěl, poprvé nepoužíval žádné intonační triky, žádné „sametové“ hloubky. Byla to jeho pravda. Syrová a upřímná.Když skončil a zavřel sešit, v kuchyni bylo ticho. Jen tikot hodin rušil ten moment. Jolana se na něj dívala. Opravdu se na něj dívala, bez ironie, bez toho svého obvyklého sarkasmu. V jejích očích se zalesklo něco měkkého, co tam dřív neviděl. Natáhla ruku přes stůl a dotkla se jeho prstů. „Přihořívá, Karle,“ řekla tiše. „Už jsi skoro tam.“A poprvé za celou dobu, co ji znal, Karel necítil potřebu ji svléknout. Necítil potřebu ji dostat do postele, aby si odškrtl další vítězství. Chtěl jen sedět vedle ní. Chtěl s ní mluvit o knihách, o životě, o svých chybách. Chtěl prostě jen „být“. Protože svádění je hra, která časem vybledne a omrzí. Ale být někým skutečně viděn a pochopen? To je ten pravý vrchol, to je ta skutečná extáze, kterou celou dobu hledal na špatných místech.