Dědeček se přišel rozloučit ze záhrobí: Tu noc jsem pochopila, že smrtí nic nekončí

Když mi zemřel dědeček, trápila mě jediná věc – nestihla jsem se s ním rozloučit. Dva týdny po pohřbu se ale v mé ložnici stalo něco, co mi navždy změnilo život. Byl to jen sen, nebo důkaz, že duše neumírá? Jsem jedináček a mé dětství, ačkoliv šťastné, bylo často poznamenáno samotou. Oba moji rodiče pracovali od nevidím do nevidím, aby nám zajistili slušný život, a tak naše domácnost často zela prázdnotou. Maminka odcházela brzy ráno, ještě když jsem spala, a vracela se vyčerpaná až pozdě odpoledne. Mým jediným pevným bodem, mým přístavem bezpečí, byli prarodiče. Bydleli nedaleko a jejich péče byla všudypřítomná. Babička mi nosila v kastrůlkách teplé obědy, děda mě vyzvedával ze zastávky autobusu, když jsem se vracela ze školy. I když jsem si zvykla na určitou nezávislost, pouto s prarodiči bylo tím nejsilnějším, co jsem v životě měla.Vše se začalo lámat v polovině roku 2016. Tehdy nás navždy opustila babička. Byla to rána, která otřásla základy naší rodiny, ale nejvíce to odnesl dědeček František. Snažil se být statečný, ale viděla jsem na něm, jak chřadne. Přesto tu pro nás stále byl. Koncem téhož roku se však odehrála událost, která mě dodnes budí ze sna a o které přemýšlím pokaždé, když se podívám na noční oblohu. Je to vzpomínka, která ve mně mísí hrůzu s nekonečnou vděčností.Byl to na první pohled úplně obyčejný, sychravý den. Venku vládlo lezavé počasí a já, tehdy studentka vysoké školy, jsem ležela v knihách. Čekala mě náročná semestrální zkouška a stres mi svíral žaludek. Učila jsem se od rána, pokoj byl zavalený poznámkami a skripty, a v hlavě mi hučelo z přemíry informací. Do toho všeho k nám přišel dědeček. Řešili jsme tehdy nepříjemný problém – v mém pokoji vlhla zeď a tvořila se plíseň. Děda, jakožto hlava rodiny a kutil, musel asistovat instalatérovi, který se snažil najít příčinu úniku vody.Pamatuji si to jako dnes. Dědeček vešel do mého pokoje, v ruce žmoulal starou čepici a s vážnou tváří přejížděl dlaní po té vlhké, studené zdi. Vysvětloval něco instalatérovi, ukazoval na trubky a mluvil svým klidným, rozvážným hlasem. Pro mě to byla v tu chvíli jen rutina, možná dokonce lehké vyrušení od učení. Kývla jsem na něj, prohodila pár slov, ale myšlenkami jsem byla u skript. Kdybych jen tušila, že to je naposledy, co ho vidím stát na vlastních nohou, zahodila bych všechny učebnice a objala ho tak silně, jak jen to jde.Kolem páté hodiny odpoledne na mě dolehla nepředstavitelná únava. Stres a celodenní biflování si vybraly svou daň. Rozhodla jsem se, že si na chvíli lehnu, jen tak na dvacet minut, abych načerpala sílu. Maminka už byla doma a v kuchyni chystala večeři, slyšela jsem cinkání nádobí. Táta byl ještě v práci. Zavřela jsem oči a propadla se do hlubokého, bezesného spánku. Probudila jsem se až po dvou hodinách, ale něco bylo jinak. Vzduch v domě byl těžký, divný.Všude bylo ticho. Absolutní, hrobové ticho, které mi okamžitě sevřelo hrdlo úzkostí. Vyšla jsem z pokoje. „Mami?“ zavolala jsem do prázdné chodby. Nikdo neodpovídal. V kuchyni bylo zhasnuto, večeře nedovařená na plotně. Srdce se mi rozbušilo jako splašené. Vzala jsem telefon a vytočila maminčino číslo. Dlouho to nikdo nebral. Když to konečně zvedla, její hlas se třásl a zněl cize, jako by mluvila z velké dálky. „Dědovi se udělalo zle, Lenko. Jsme v nemocnici.“Následující hodiny mám v paměti jako rozmazaný film. Dědečka postihla masivní mozková mrtvice. Bylo to náhlé, brutální a nezvratné. Krvácel silně z nosu a lékaři už mu nedokázali pomoci. Zemřel ten samý večer. Následující dny se slily do jedné šedivé šmouhy šoku, slz a zařizování pohřbu. Celá rodina se pohybovala jako v mrákotách, neschopna uvěřit, že ten silný muž, který tu byl ještě ráno s námi a řešil vlhkou zeď, už neexistuje.Nejhorší na tom všem byla pro mě ta jedna konkrétní myšlenka, která mě sžírala zaživa. Ten den, kdy zemřel, jsem ho vlastně neviděla odcházet. Když dostal ten záchvat, já jsem spala. Spala jsem ve svém pokoji, zatímco on bojoval o život. A když jsem se probudila, bylo už pozdě. Už byl pryč. Nestihla jsem mu říct, jak moc ho mám ráda. Nestihla jsem se rozloučit. Ten pocit viny a nedokončenosti byl tak tíživý, že jsem nemohla dýchat.Asi čtrnáct dní po pohřbu se stalo to, o čem se mi dodnes těžko mluví, aniž by mi naskočila husí kůže. Bylo už po půlnoci. Dům byl ponořený do tmy, rodiče spali v ložnici na druhém konci bytu. Já jsem ležela ve své posteli, unavená, ale neschopná usnout. Venku mrzlo, byla tuhá zima, a tak jsem byla zachumlaná hluboko pod peřinou, která mi zakrývala i část tváře. V ruce jsem držela mobil a bezmyšlenkovitě projížděla sociální sítě, jen abych unavila oči.Pak jsem telefon odložila na noční stolek. Zavřela jsem oči a chystala se ponořit do spánku. A v tu vteřinu jsem to ucítila. Byl to ten zvláštní, nezaměnitelný pocit, že v místnosti nejste sami. Znáte to – ten tlak v zátylku, jemná změna teploty, elektřina ve vzduchu. Měla jsem pocit, jako by někdo stál přímo nad mou postelí. Jako by se někdo skláněl nad mým obličejem a pozoroval mě.Moje racionální já mi říkalo, ať neblázním, že je to jen únava a smutek. Ale ten pocit byl tak intenzivní, že jsem nemohla dýchat. Nevím, jestli jsem v tu chvíli strhla peřinu, nebo jestli to byla nějaká vize, která se promítla skrz mou mysl, ale najednou jsem ho uviděla. Byl tam. Můj dědeček. Jeho tvář se vznášela ve tmě přímo nade mnou, jasná a zřetelná, jako by byl den.Nebyl to žádný průsvitný duch ani strašidelný přízrak z hororu. Vypadal naprosto reálně. Byl ode mě vzdálený jen pár centimetrů. Tak blízko, že jsem viděla každou vrásku kolem jeho očí. Jeho šedé oči se dívaly přímo do mých. Nebyl v nich hněv, nebyla v nich bolest z nemoci. Mrkal. Jeho pohled byl neuvěřitelně klidný, vyrovnaný a laskavý. Skláněl se ke mně, jako by si mě chtěl naposledy pořádně prohlédnout, jako by si chtěl zapamatovat rysy mé tváře.Z jeho výrazu sálal nepopsatelný mír. Skutečně to působilo, jako by se přišel rozloučit. Jako by věděl, že mě trápí, že jsem u jeho odchodu nebyla, a přišel mi říct, že je všechno v pořádku. Že se na mě nezlobí. Že už ho nic nebolí. Byla to chvíle absolutního spojení, která trvala možná jen tři nebo čtyři vteřiny, ale mně to připadalo jako věčnost.A přestože jsem dědečka milovala nade vše na světě, v tu chvíli mě zaplavila iracionální, animální hrůza. Bylo to setkání s něčím, co přesahuje naše chápání světa. Lekla jsem se tak strašně, že jsem s výkřikem vyskočila z postele. Srdce mi bušilo až v krku. Vyletěla jsem z pokoje na chodbu a neměla odvahu se vrátit zpátky. Tu noc jsem strávila schoulená na gauči v obýváku při rozsvíceném světle a do svého pokoje jsem se bála vkročit ještě několik týdnů poté.Když se na tu noc dívám zpětně, s odstupem času, už necítím strach. Cítím dojetí. Stále dokola přemýšlím o tom, jak moc mě musel mít rád, že jeho duše našla cestu zpět, jen aby mi dopřála ten moment rozloučení, který nám osud v den jeho smrti odepřel. Vím, že to zní bláznivě. Vím, že skeptici by řekli, že to byla spánková paralýza nebo halucinace ze stresu a smutku.Ale já vím své. Bylo to už před devíti lety. Dnes je ze mě dospělá žena, mám vlastní rodinu, ale na ten okamžik nikdy nezapomenu. Byla jsem tehdy plně vzhůru. Vím, co jsem viděla. Vím, co jsem cítila. Ten chlad, tu přítomnost, tu lásku v jeho očích. Jsem přesvědčená, že to nebyl jen výplod mé fantazie.Dědeček se přišel rozloučit. A díky němu jsem uvěřila v něco většího. Uvěřila jsem, že smrtí naše existence nekončí. Že duše, energie, nebo ať už to nazveme jakkoliv, přetrvává. A že ti, kteří nás milovali, nás nikdy tak docela neopustí. Někdy, když je v domě ticho a klid, mám pocit, že je tu stále s námi a dává pozor, aby nám už žádná voda ze zdi nekapala na hlavu. Děkuji ti, dědečku.