Domů › Příběhy › Děsivá noční můra u řeky: Probudila jsem se v kaluži krve a mé tělo se měnilo v něco cizího
Děsivá noční můra u řeky: Probudila jsem se v kaluži krve a mé tělo se měnilo v něco cizího
Jana (26) se vydala na večerní procházku, která se změnila v boj o holý život. Když otevřela oči, svět nedával smysl a její vlastní tělo ji zrazovalo. Setkání s neznámou silou ji navždy změnilo.
Slyšela jsem jen kapky vody, které dopadaly kdesi ve tmě na chladný kámen. Ten zvuk byl rytmický, neúprosný a nesl se ozvěnou jako v nějaké vlhké jeskyni. Kap, kap, kap. Znělo to, jako když v starém domě netěsní kohoutek, ale mnohem zlověstněji. Kolem mě se rozléhaly mokré, čvachtavé zvuky, ze kterých se mi zvedal žaludek. Bylo to odporné. Cítila jsem všudypřítomnou vlhkost a pach, který mi připomínal zkažené maso a rezavé železo. Řeka, která měla být mým útočištěm klidu, už nezněla pokojně. Její tok byl narušen, jako by se voda tříštila o něco nepřirozeného, co do tohoto světa vůbec nepatřilo.Jeden jediný dotek stačil k tomu, aby se realita kolem mě roztrhla jako starý hadr. Proud času se zastavil a já cítila, jak mi zbývá už jen velmi málo okamžiků. Když jsem se s vypětím všech sil pokusila otevřít oči, můj zrak zaplavila jen sytá, agresivní červeň. Skrz tu krvavou mlhu prosvítala ostrá bílá záře, která se odrážela od čehosi kovového. Bolelo to. Bože, jak to bolelo. Měla jsem pocit, že mi oči hoří v důlcích. Rychle jsem je zase zavřela a doufala, že ta mučivá bolest ustoupí. V tu chvíli byla temnota mým jediným přítelem, jediným místem, kde jsem se cítila alespoň trochu v bezpečí před tou hrůzou venku.Na tváři jsem cítila mokré prameny vlasů, které se mi lepily na víčka a tváře. Bylo to nepříjemné, studilo to, ale neměla jsem sílu si je odhrnout. Musela jsem to prostě tolerovat, nebo spíše ignorovat, a soustředit se na důležitější věci. Třeba na to, proč nemůžu pohnout tělem. Nebo se možná hýbu, ale necítím to? Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem nedokázala rozeznat rozdíl mezi paralýzou a únavou. Moje víčka byla těžká jako olovo, jako bych celé dny nespala, přitom jsem věděla, že se něco stalo. Něco strašného, na co si moje mysl odmítala vzpomenout, aby mě ochránila před šílenstvím.Cítila jsem se tak strašně nahá. Ne tím běžným způsobem, kdy nemáte oblečení, ale jako by mě někdo svlékl z vlastní kůže. Byla moje kůže pryč? Oloupaná jako pomeranč? Ten pocit byl tak intenzivní, že jsem se v duchu otřásla. Ale když jsem se pokusila vnímat své tělo, uvědomila jsem si, že tam stále je. Byla jsem to já, ale zároveň... jsem to nebyla já. Bylo to stále uvnitř mě, nebo jsem já byla uvnitř toho? Moje myšlenky byly zmatené, přeskakovaly jedna přes druhou a nedávaly žádný smysl. Co to proboha říkám? Kde je nahoře a kde dole?Něco bylo strašně špatně. Každá buňka v mém těle křičela na poplach, ale paradoxně jsem zůstávala naprosto klidná. I přes tu pálivou bolest, která prostupovala mými vnitřnostmi, jsem necítila paniku. Uvnitř sebe jsem se cítila v bezpečí, v podivném teple, které mě objímalo. Moje kůže se dotýkala zdroje tepla, jehož původ mi byl záhadou. A pak se ozval ten zvuk. Čvacht. Buch. Čvacht. Znělo to, jako když sebou hází ryba na suchu, nebo jako když mícháte husté těsto. Bylo to zvláštní, křečovité, biologické. Možná to byly svaly? Nebo rosol?Ten zvuk mi najednou připomněl něco z dětství. Vodu, která stříká všude kolem. Vzpomněla jsem si na ty nádherné letní dny, kdy jsme s partou běhali k řece Sázavě. Slunce pálilo, máma mě nutila mazat se tlustou vrstvou opalovacího krému, který voněl po prázdninách. Běželi jsme bosí trávou, smáli se a neměli žádné starosti. Voda byla studená, ale nám to nevadilo. Cákali jsme na sebe, křičeli radostí a svět byl jen náš. Jak ráda bych se do těch chvil vrátila. Ten zvuk čvachtání teď ale nebyl radostný, byl to zvrácený odraz mých nejhezčích vzpomínek.Kéž by tu byli moji přátelé. Lucka, Petr, Marek. Mohli bychom si zase hrát jako dřív. Lézt po stromech v lese za chatou, stavět bunkry z větví a kapradí, dohadovat se, kdo bude hlídka. Nebo se v řece potápět a ze legrace jeden druhého topit, dokud jsme všichni nepadli vyčerpáním na deku. Všechno bylo tehdy tak jednoduché. I když nám to tehdy připadalo složité – kdo se komu líbí, kdo má lepší kolo – ve srovnání s tímto to byl ráj. Teď jsem tu byla sama, ve tmě a bolesti, a ty vzpomínky byly to jediné, co mě drželo při smyslech.Zajímalo by mě, co dělá maminka. Určitě teď sedí v kuchyni, luští křížovku a pije svůj večerní bylinkový čaj. A co táta? Vrátil se už z té služební cesty v Ostravě? Doufám, že mu všechno vyšlo podle plánu. Vždycky se tak stresoval, když musel jednat s novými klienty. Měla bych jim zavolat, hned jak se dostanu domů. Říct jim, že je mám ráda. Možná... možná bych už měla jít? Už jsem tu ležela dost dlouho. Nechci, aby o mě měli strach. Vždyť jsem řekla, že jdu jen na krátkou procházku.Ale nešlo to. Stále jsem se nemohla pohnout. Moje tělo mě neposlouchalo, jako by bylo odpojené od mého mozku. Musím znovu otevřít oči. Dělej, Jano! Otevři je! S obrovským úsilím jsem donutila víčka k pohybu. "C-co..." vydechla jsem nevěřícně. Byla jsem venku? Proč je všude kolem mě tolik masa? Vypadalo to tam jako na nějakých hrozných jatkách. Kusy tkáně, šlach a podivné hmoty byly rozesety kolem mě. A co hůř, zdálo se, že některé ty kusy jsou mojí součástí.Pohnula jsem rukou, nebo jsem se o to alespoň pokusila, a všimla jsem si něčeho, co mi zastavilo srdce. Místo mé ruky, mé štíhlé paže s hodinkami, se pohnul jakýsi masitý, znetvořený pahýl. Byl pokrytý podivně tvarovanými svaly, které pulzovaly vlastním životem. Když jsem chtěla pohnout rukou doleva, ten pahýl šel doleva. Když doprava, šel doprava. Můj mozek to odmítal zpracovat. Tohle nemůže být moje tělo. To je zlý sen. Ale bolest byla až příliš skutečná.A pak se mi to začalo vybavovat. Moje oči těkaly do stran a viděla jsem zbytek svého těla, přilepený k zemi jako nějaká zvrácená pokojová rostlina, která zapustila kořeny do betonu a krve. Už nějakou dobu jsem měla pocit, že se dusím, že mi v krku vázne něco velkého. Ale co? Neměla jsem moc času na přemýšlení. Cítila jsem, jak mi život uniká mezi prsty. Kde mám začít? Tím, že "to" je příčinou mého stavu, nebo tím, že s největší pravděpodobností právě umírám v kaluži vlastní krve?Přímo před mýma očima se vznášelo "to". Jeho tvar, nebo spíše tvary, popíraly veškeré zákony fyziky, které jsem znala. Byly to bíle zářící trojúhelníky, které se nekonečně otáčely jeden v druhém, proplétaly se a vytvářely iluzi humanoida. Ale nazvat to humanoidem bylo přehnané. Mělo to něco, co by se dalo interpretovat jako hlava, nebo možná několik hlav? Bylo těžké to říct, jejich počet se neustále měnil, jak se geometrické tvary přesýpaly.Mělo to končetiny. Dvě paže, jestli se tomu tak dalo říkat. Na rukou nemělo žádné prsty, jen dva hrozivé drápy a jakýsi výrůstek, o který se opíralo. A pak trup. Pod ním nebyly nohy, jen jakýsi dlouhý ocas, který se vlnil ve vzduchu. Cítila jsem se zvláštně. Neměla jsem strach, což bylo nejdivnější. Bolelo to, jistě, ale měla jsem pocit, že můj mozek byl v procesu té proměny "usmažen". Jak jinak bych mohla cítit takový nepřirozený klid tváří v tvář monstru? Věděla jsem, že zemřu. Byla to jistota, ne jen možnost.Přesto, jediná věc, které jsem litovala, bylo to, že nejsem u své rodiny. Že neuvidím mámu, tátu, že se nerozloučím s kamarády. Ale zároveň ve mně rostl vztek. Vztek na tu stvůru přede mnou. "Proč?" zachrčela jsem. Z úst mi vyšla bublina krve. Pokud mám zemřít, chci znát odpověď. Chci vědět, proč já? Proč tady? Je to moje poslední přání. Mám právo ukojit svou zvědavost, než odejdu do nicoty.Otáčení těch trojúhelníkových hlav se náhle zastavilo. Jedna rotace doleva, jedna doprava. Trojúhelníky se přeskupily a začaly se točit divokými směry. Dovnitř, ven, mizely a znovu se objevovaly. Měnily se v plejádu vírů a malých explozí světla. Jako by si mě ta bytost přibližovala teleskopem, její části se oddělovaly, pluly vzduchem ke mně a zase se spojovaly. Pozoruje mě? Nebo se snaží naslouchat mým posledním slovům?V tu chvíli mi po páteři přeběhl mráz. Ten nepřirozený klid začal praskat a hluboko v mém zničeném těle se probudila prvotní hrůza. Můj mozek, zdá se, začal znovu fungovat. Začala jsem se bát. Chladná a nehostinná temnota se stahovala kolem mého zorného pole. Mizím. Ztrácím se. Přestanu existovat? To přece nemůže být konec! "T-tys... tohle... udělal... mně," vypravila jsem ze sebe stěží srozumitelná slova. "P-pomoc... prosím."Hlavy té bytosti se s trhnutím vrátily do původního tvaru. Jedním ze svých drápů začalo to stvoření kroužit po zemi. Je nervózní? Přemýšlí? Konečně, po chvíli, která se zdála jako věčnost, udělalo prudký pohyb, jako by k něčemu došlo. Přiblížilo se ke mně a natáhlo své drápy mým směrem. Přesně tohle se stalo poprvé, než mě to zničilo. Takže se rozhodlo mě dorazit, že?Alespoň jsem to zkusila. Pro všechny. Zavřela jsem oči a čekala na konec. Štíplo to. Ale nebylo to bodnutí nožem. To štípnutí se neustále pohybovalo mým tělem, cestovalo po nervech jako elektrický proud. Byla to zvláštní senzace. Zatímco jsem to cítila fyzicky, ten pocit se zároveň rozplýval do míst v mém těle, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. Jako by se mi otevíraly nové smysly.Moje vidění se zalilo bílou barvou a najednou jsem neviděla les ani řeku. Viděla jsem neustále se měnící krajinu, nová místa parku, která jsem nikdy předtím nenavštívila. V jednom rohu mého zorného pole byla noc, přesně taková, jaká byla před chvílí. V druhém rohu byl jasný den. Byl to chaos. Viděla jsem různé památky, které jsem neznala, točily se v kruhu. Ty obrazy nebyly z mého města, ale když jsem se podívala vlevo dolů, viděla jsem tam náš dům. Můj zrak... co se to sakra děje?Bylo to přede mnou, nebo za mnou? Viděla jsem všude kolem sebe, v celých 360 stupních. Byla jsem všude a nikde. Ve svém zmatení jsem tu bytost našla ve všech těch realitách, kterých jsem byla svědkem. Stále byla po mém boku, s rukou nataženou ke mně, napříč časem a prostorem. Natahovala jsem se k ní, možná o pomoc, možná pro odpuštění. A jak jsem k ní vztáhla ruku, uviděla jsem svou vlastní paži. Už to nebyl ani ten masitý pahýl.Rozpadala se. Měnila se. Moje ruka, moje prsty, moje podstata... Všechno se měnilo v zářící, bílé trojúhelníky.