Domů › Příběhy › Děsivé tajemství noční posilovny: Chtěla mít postavu do plavek, domů se však už nikdy nevrátila!
Děsivé tajemství noční posilovny: Chtěla mít postavu do plavek, domů se však už nikdy nevrátila!
Lednové předsevzetí se pro sympatickou sestřičku Petru stalo osudným. Za vidinu štíhlého těla zaplatila cenu nejvyšší v pekelném stroji na hubnutí.
Leden je měsícem lží a falešných nadějí. Pokud pracujete ve fitness průmyslu tak dlouho jako já, začnete tento list v kalendáři upřímně nenávidět. Druhého ledna totiž pravidelně začíná velká migrace kajícných duší, které se rozhodly odčinit vánoční hříchy. Do tělocvičen se nahrnou davy lidí v úplně nových legínách, které ještě voní obchodem, v rukou svírají barevné lahve s vodou a v očích mají křehké odhodlání někoho, kdo se tři týdny cpal bramborovým salátem a cukrovím, a teď chce mít do jarních prázdnin tělo jako z titulní strany módního časopisu. My trenéři tomu říkáme „Projekt léto“, ale já osobně pro to mám jiný název – Projekt zoufalství. Lidé věří, že během pár týdnů vymažou roky zanedbávání svého těla, a jsou ochotni pro to udělat téměř cokoli.Jmenuji se Daniel (34) a pracuji jako osobní trenér a instruktor v jednom z těch levných fitkařských řetězců, které se po Praze rozšířily jako morová rána. Černé stěny, křiklavě žlutá neonová světla, příliš hlasitá elektronická hudba a měsíční členství, které stojí méně než jeden oběd v centru. Pracuji na směně, kterou nikdo jiný nechce – od půlnoci do šesti do rána. Je to osamělá práce. Osazenstvo v tuhle hodinu tvoří hlavně nespavci, lékaři z nedaleké nemocnice po službě, policisté a pár asociálních svalovců, kteří nesnášejí čekání na stroje. Zvuk narážejících kotoučů se rozléhá prázdnou halou jako výstřely z pistole a vzduch je nasycen směsí gumy, citrusové dezinfekce a studeného potu. Letošní leden byl ale v něčem jiný, mnohem děsivější než ty předchozí.Všechno to začalo u Petry (36). Byla to moje stálice, na noční směny chodila pravidelně už půl roku. Pracovala jako zdravotní sestra, měla pár kilo nadváhy, ale vždycky zářila dobrou náladou. Byla to ten typ člověka, který trenérovi přinese kafe a mezi sériemi na legpressu nadšeně vypráví o nových dílech seriálů. Její cíl byl zdravý a realistický – chtěla shodit pět kilo. Když jsem se 3. ledna vrátil z novoročního volna, Petra tam byla. Bylo přesně 3:15 ráno a já zrovna u recepce bojoval s nastupujícím mikrospánkem, když vtom vešla dovnitř. Skoro jsem ji nepoznal. Za necelé dva týdny vypadala, jako by shodila snad patnáct kilo. Cvičební úbor, který jí dřív obepínal postavu, na ní teď visel jako prázdný pytel. Obličej měla propadlý, lícní kosti jí vyčnívaly jako čepele pod bledou kůží a kolem očí měla hluboké fialové kruhy.„Petro?“ zavolal jsem na ni a vyšel zpoza pultu, protože jsem nevěřil svým očím. „Páni, dlouho jsme se neviděli. Vypadáš... úplně jinak.“ Petra se neusmála. Stará Petra by hned vypálila nějaký vtip o tom, že přestala jíst přílohy, ale tahle nová Petra jen pomalu otočila hlavu mým směrem. Její pohyby připomínaly robota se zrezivělými převody. „Musím trénovat,“ zašeptala chraplavým, vysušeným hlasem, ze kterého mě zamrazilo v zádech. „Jistě, ale jsi v pořádku? Jsi strašně bledá a celá se klepeš,“ snažil jsem se o lidský přístup, ale ona mě úplně ignorovala. „Spinningový sál,“ řekla jen stroze. To mě zarazilo, protože náš manažer mi jasně kladl na srdce, že sál je mimo provoz.„Manažer Roman říkal, že spinning je zavřený kvůli údržbě,“ namítl jsem. Roman byl chlap, který vypadal, jako by ho někdo sestavil z kostek Lega vyrobených z masa a steroidů. Zuby měl nepřirozeně bílé, pleť oranžovou ze solária a z jeho agresivní korporátní energie se mi dělalo zle. Nikdy v noci v práci nebýval, jeho doba byla striktně od devíti do pěti. „Je tady snad Roman?“ zeptal jsem se zmateně, ale Petra neodpověděla. Vyrazila přímo k zadní části posilovny, kde se nacházel prosklený sál na kola. Všiml jsem si, že skleněné stěny jsou zevnitř narychlo zakryté balicím papírem a na dveřích visí křivý nápis „Mimo provoz – údržba“. Petra na klávesnici u dveří vyťukala kód, naskočilo zelené světlo a zmizela uvnitř.Než se dveře zavřely, vyvalil se ze sálu závan horkého vzduchu. Byl vlhký, těžký a páchl něčím, co rozhodně nebyl jen pot. Vrátil jsem se za pult s nepříjemným pocitem v žaludku. V následujících nocích se ten samý scénář opakoval, a co víc, začalo se to zhoršovat. Už to nebyla jen Petra. Všiml jsem si celé skupiny lidí, bylo jich asi deset. Muži i ženy různých věkových kategorií, ale všechny spojoval stejný, téměř mrtvolný vzhled. Šedá kůže, náhlá a extrémní vyhublost, třesoucí se ruce a nepřítomný pohled „leklé ryby“. Vždycky přicházeli mezi třetí a půl čtvrtou ráno. Nemluvili se mnou, nezdravili a nepoužívali otisk prstu na turniketu, což bylo proti všem pravidlům, ale systém je přesto automaticky pouštěl dál.Mířili rovnou do sálu na spinning, zadali heslo a přesně na hodinu zmizeli. Nikdo z nich se ani nedotkl činek, nikdo nepil vodu. Vcházeli po svých, ale ven se doslova plazili, opírali se o stěny a byli promočení potem, který vypadal podivně mastně. Zkusil jsem si o tom promluvit s Romanem při střídání směn v šest ráno. „Romane, co se děje v tom sále? Noční parta tam chodí cvičit, i když je tam cedule o údržbě. A Petra... ta holka vypadá nemocně, hubne až moc rychle,“ řekl jsem mu, zatímco jsem si balil batoh. Roman zrovna pil svůj proteinový nápoj a projížděl mobil. Ani se na mě nepodíval, jako bych byl jen otravný hmyz.„Je to skupina pro vysoký výkon, Dane. Nový protokol od vedení. Metabolický HIIT, elitní záležitost. Staraj se o svý, platí si ten nejdražší tarif Black Diamond,“ odbyl mě nezúčastněně. „Ale vypadají jako trosky, Romane. Vážně. Jako by se jim ta kůže rozpouštěla na těle. A ten smrad, co odtamtud jde?“ Roman konečně vzhlédl. Ten jeho nacvičený bílý úsměv zmizel a oči mu nebezpečně zchladly. „Jsi doktor, Dane?“ zeptal se ledově. „Ne, jsem kondiční trenér,“ odpověděl jsem popravdě. „Tak trénuj lidi a management nech na mně. Pokud onemocní, podepsali reverz. Tvoje práce je hlídat činky, aby je nikdo neukradl. Sál je pronajatý pro soukromý projekt. Nepleť se do toho a hleď si svého.“Pak mě poplácal po rameni, ale byl to úder, který bolel a měl mě zastrašit. „Trh práce je dneska tvrdý, Dane. Nerad bych, abys přišel o flek kvůli zvědavosti.“ Šel jsem domů, ale spánek nepřicházel. Obraz zubožené Petry mě pronásledoval v každém snu. Věděl jsem, co s lidmi dělají drogy nebo zneužívání hormonů štítné žlázy, ale tohle bylo jiné. Tohle nebylo jen pálení tuků. Vypadalo to, jako by je něco požíralo zaživa zevnitř. Včera v noci jsem se rozhodl, že už nebudu jen nečinně přihlížet. Bylo 3:40 ráno a „skupina zombií“, jak jsem si je v duchu pojmenoval, byla v sálu už dvacet minut. Posilovna byla prázdná, zbývali jsme jen my.Přistoupil jsem ke dveřím a přitiskl ucho na sklo zakryté papírem. Odhlučnění bylo dobré, ale ne dokonalé. Slyšel jsem hučení roztočených kol, ale nehrála žádná hudba. Lekce spinningu jsou přece vždycky o hlasité hudbě a motivačním křiku trenéra. Tady byl jediným lidským zvukem... tlumený sténání. Křik potlačovaný bolestí, pláč a zvuk někoho, kdo zvrací. Zkusil jsem vzít za kliku, ale bylo zamčeno. Podíval jsem se na klávesnici. Čtyři číslice. Zkusil jsem datum založení fitka, nic. Pak jsem si vzpomněl na Romanovo obrovské ego. Na paži měl vytetovaný rok svého narození – 1985. Vyťukal jsem to. Ozvalo se cvaknutí a naskočila zelená.Zhluboka jsem se nadechl, přetáhl si tričko přes nos jako improvizovanou masku a otevřel dveře. To horko mě zasáhlo jako fyzická facka. Teplota uvnitř musela dosahovat padesáti stupňů. Vzduch byl hustý, nedýchatelný, nasycený vlhkostí a chemickým zápachem připomínajícím zkažený ocet smíchaný s vařeným masem. Místnost byla temná, osvětlená jen červenými nouzovými světly u podlahy. Bylo tam dvanáct kol a všechna byla obsazená. Ale ti lidé jen nešlapali. Petra seděla na předním kole, ale byla k němu připoutaná. Měla zápěstí přivázaná k řídítkům suchými zipy a nohy pevně fixované v pedálech. Šlapala zběsilým, nelidským tempem. Její nohy se točily tak rychle, že splývaly v rozmazanou šmouhu.Nedělala to však dobrovolně. Její kolo i ostatní stroje byly napojeny na externí motor v podlaze. Motor nutil pedály k pohybu silou. Kdyby Petra přestala vyvíjet vlastní sílu, mechanický pohyb by jí okamžitě zlámal nohy. Musela udržovat tempo stroje, aby se její klouby a kosti neroztříštily na prach. Ale to nejhorší nebyl ten nucený pohyb. Byla to ta maska. Každý ze cvičících měl na obličeji průhlednou kyslíkovou masku napojenou na hadice vedoucí ke stropu. Do masek byl vháněn nažloutlý plyn. Když jsem vstoupil, Petra na mě pohlédla. Oči měla podlité krví z popraskaných žilek. Kůže se jí leskla nejen potem, ale i puchýři. Celé paže měla pokryté drobnými spáleninami. Pokusila se vykřiknout, ale maska zvuk utlumila. Doslova se vařila zaživa.„Proboha!“ vykřikl jsem a rozběhl se k jejímu kolu. Snažil jsem se strhnout ty pásky, ale byly zajištěné průmyslovými stahovacími páskami. Na panelu kola nebylo žádné tlačítko stop, kabely vedly přímo do zdi. Ostatní cvičící na mě ani nepohlédli. Někteří vypadali, že jsou v bezvědomí, hlavy jim bezvládně visely na stranu, ale jejich nohy se dál točily a točily v šíleném rytmu motoru, který trhal svaly a vazy v jejich necitlivých tělech. „Co tu sakra děláš?“ ozval se hlas ze stínu v zadní části místnosti. Byl to Roman. Měl na sobě bílý ochranný oblek a profesionální plynovou masku. V ruce držel tablet a klidně sledoval data.„Okamžitě to vypni!“ křičel jsem a začal kašlat z toho horka a chemikálií. „Vždyť je zabíjíš! Petra má horečku, že se vypařuje!“ Roman ke mně pomalu přistoupil, v tom obleku vypadal jako obrovské monstrum. „Nezabíjím je, Dane. Jen metabolizují. Víš, co je to DNP? Dinitrofenol?“ Ukázal na trubky u stropu. „Průmyslová látka. Za první světové války se z toho dělaly výbušniny. Dělníci, co s tím pracovali, hubli tak rychle, až zmizeli. Ten plyn způsobí, že buňky přestanou ukládat energii a všechno promění v teplo. Tuk se mění přímo v oheň.“ Chtěl jsem na něj skočit, ale z toho horka se mi začala točit hlava. Nohy jsem měl jako z olova.„To je jed!“ vypravil jsem ze sebe. „To je efektivita!“ zařval Roman přes masku. „Podepsali smlouvu! Chtěli shodit deset kilo za týden. Žebrali o to! Já jim jen dávám, co chtěli. Ten plyn jim zvýší tělesnou teplotu na 42 stupňů. Spálí pět tisíc kalorií za hodinu jen tím, že tu sedí. Jo, je to nepohodlné. Jo, trochu se jim uvaří vnitřní orgány, ale podívej se na ni!“ Ukázal na ženu ve druhé řadě, která byla jen kost a kůže. „V pondělí přišla v konfekční velikosti 44. Dneska je pátek a má 34. Její Projekt léto je u konce. Koho zajímá, že bude do konce života potřebovat dialýzu? V bikinách bude vypadat skvěle!“Pokusil jsem se ho udeřit, ale byla to chyba. Dýchal jsem ten toxický vzduch už moc dlouho. Moje síla byla pryč a rána byla slabá. Roman mě jen popadl za paži a surově mě odhodil. Dopadl jsem na gumovou podlahu, která pálila jako rozpálená plotna. Viděl jsem Petru, jak se na mě dívá. Pod maskou jí stekla krvavá slza. Její rty se pohnuly. Vyčetl jsem z nich jediné: „Zabij mě.“ Vyškrábal jsem se na nohy a klopýtal ke dveřím. Musel jsem zavolat policii, musel jsem pryč z té pece. Popadl jsem kliku, ale nepohnula se. „Lekce ještě neskončila, Dane,“ řekl Roman a něco naťukal do tabletu. „Zámky jsou automatické. Otevřou se, až skončí tepelný cyklus. Zbývá třicet minut.“Uslyšel jsem mechanické cvaknutí od stropu a syčení plynu zesílilo. „A když už jsi tady a viděl jsi naše tajemství... myslím, že i ty potřebuješ trochu shodit. Připadáš mi poslední dobou nějaký oteklý, Dane. Moc piva o svátcích?“ Cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo. Vzduch žloutl. Roman mi vysvětlil, že DNP v plynné formě se vstřebává i kůží. Bez masky do deseti minut dostanu smrtelnou dávku. Moje bílkoviny se začnou srážet, mozek se mi uvaří uvnitř lebky. Běhal jsem k oknům, bušil do nich, ale bylo to marné. Dvojité tvrzené sklo nešlo bez kladiva rozbít a sál byl dokonale odhlučněný. Roman si sedl na stoličku v rohu a dál sledoval čísla na displeji. „Šetři kyslíkem, Dane. Čím víc se hýbeš, tím víc se zahříváš.“Cítil jsem, jak mi na čele vyráží pot, který okamžitě stékal v proudech. Tričko jsem měl mokré během vteřin. Srdce mi začalo bít nepravidelně a v žaludku jsem cítil pálivý žár, jako bych spolykal žhavé uhlíky. Vidění se mi rozmazávalo, okraje se barvily do žluta. Podíval jsem se na Petru. Už byla v bezvědomí, ale ty příšerné stroje jí dál šlapaly nohama. Najednou se ozvalo suché křupnutí. Její koleno to nevydrželo. Kost prorazila kůži, bílá a lesklá, ale stroj ji dál nutil k pohybu a při každé otáčce drtil kloub na kusy. Roman se ani nepodíval. Padl jsem na kolena, podlaha mě pálila. Kůže mi pulzovala, cítil jsem, jak mi v žilách bublá krev.„Zbývá dvacet minut,“ Romanův hlas zněl vzdáleně a plechově. „Vydrž to. Mysli na ty výsledky. Mysli na to, jak budeš v rakvi vypadat vyrýsovaně.“ Píšu tohle do poznámek v mobilu, prsty mi kloužou po displeji od potu a mastnoty, která mi vytéká z pórů. Baterie umírá, telefon se přehřívá. Pokud tohle někdo najde... nevěřte oficiálním zprávám. Budou tvrdit, že to byl požár nebo zkrat v sauně. Nebyl. Byl to Projekt léto. Roman teď vstává a jde ke mně s injekční stříkačkou. „Abychom to urychlili,“ usmívá se. Je mi takové horko. Petra se už nehýbe, její maska je plná černých zvratků. Je leden. Měsíc lží. Měsíc smrti.