Domů › Příběhy › TAJEMSTVÍ OPUŠTĚNÉ VILY: Noční dobrodružství s Lukášem nás málem stálo budoucnost, ale našla jsem tam lásku
TAJEMSTVÍ OPUŠTĚNÉ VILY: Noční dobrodružství s Lukášem nás málem stálo budoucnost, ale našla jsem tam lásku
Lenka (23) se nechala strhnout kamarádkou k bláznivému nápadu. Vloupání do chátrající budovy mělo být jen nevinnou zkouškou odvahy. Místo toho se noc změnila v horor, při kterém jí tuhla krev v žilách, ale zároveň se v ní rozhořel plamen citu, který nečekala.
Tento příběh jsem dlouho nikomu nevyprávěla, snad ze strachu, že by mě ostatní odsoudili za mou mladickou nerozvážnost. Ale když dnes vidím, kolik lidí sdílí své zážitky, rozhodla jsem se prolomit mlčení. Možná tím inspiruji někoho dalšího, aby žil svůj vlastní život a psal své vlastní příběhy, místo aby jen nečinně přihlížel. Všechno se to odehrálo minulý rok v univerzitním městečku, kde jsem studovala, a dodnes mi při vzpomínce na tu noc naskakuje husí kůže.Na samém konci areálu našich kolejí stála stará prvorepubliková vila. Kdysi to bývalo sídlo jednoho prominentního studentského spolku, kterému jsme říkali "Sigma". Ti kluci tam pořádali legendární večírky, ale pak se jim podařilo koupit novější dům blíž k centru a tuhle budovu opustili. Měla se rekonstruovat pro další spolek, ale nikdo nevěděl kdy. Prostě tam stála, prázdná, tichá a s každým měsícem více chátrající. Byla jako němý svědek zašlé slávy, na kterého všichni zapomněli.Pamatuji si, jak ta vila vypadala v prváku, když jsme tam s holkami z našeho kroužku nesly klukům květiny v rámci Dne Země. Tehdy měla ještě jakési kouzlo, sice oprýskané, ale přátelské. Ale teď? Po roce, co byla naprosto opuštěná, vypadala jako kulisa z nízkorozpočtového hororu. Okna byla slepá a zaprášená, zahrada zarostlá divokým křovím a v noci, když na ni dopadalo měsíční světlo, působila vyloženě zlověstně.Všechno to začalo jednu středu, kdy jsme s mými nejlepšími kamarádkami, Janou a Katkou, vyrazily na tradiční studentský večírek do vedlejšího bloku, kde bydleli kluci ze spolku "Kappa". Víno teklo proudem, hudba hrála a nálada byla uvolněná. Když se Jana s Katkou rozhodly, že už půjdou spát, já jsem se rozhodla ještě chvíli zůstat. Důvod byl prostý a jmenoval se Lukáš. Byl to kluk, po kterém jsem pokukovala už celý semestr, a ten večer jsme si konečně začali povídat.Katka, která byla vždycky trochu divoká a nevypočitatelná, se domluvila s jiným klukem, Pavlem, že ji doprovodí na její pokoj. Rozloučily jsme se a já jsem se znovu ponořila do hovoru s Lukášem. Bylo to kouzelné. Čas jako by přestal existovat a já jsem cítila to jemné chvění v žaludku, které značí začátek něčeho krásného. Asi po patnácti minutách jsem ale usoudila, že je čas jít, a nesměle jsem poprosila Lukáše, jestli by mě doprovodil. S úsměvem souhlasil.Vyšli jsme do chladné noční tmy a pomalu kráčeli směrem k mé koleji. Vzduch byl čerstvý a já jsem byla šťastná. Vtom mi ale začal zběsile vibrovat telefon. Byla to Jana. Když jsem hovor přijala, v uchu mi zazněl její hysterický hlas: "Lenko, proboha! Katka mi právě volala, že se chystá vlézt do té staré vily Sigma! A dochází jí baterka! Musíš ji najít, bojím se o ni!"Zastavila jsem se uprostřed kroku a podívala se na Lukáše. Vytřeštil na mě oči, když jsem mu tlumočila Janina slova. Věděli jsme, že spolek Sigma se přestěhoval. Co to mělo znamenat? Pak nám to došlo. Katka se v opilosti rozhodla vloupat do té opuštěné, strašidelné barabizny na konci areálu. Polil mě studený pot. To nebyl dobrý nápad. To byl ten nejhorší nápad.Trvalo nám dobrých deset minut, než jsme se propletli temnými uličkami areálu až k té proklaté vile. Byla tma jako v pytli a dům před námi se tyčil jako hrozivá pevnost. Červená fasáda se loupala ve velkých kusech, chodník byl pokrytý kluzkým mechem a bahnem a nikde nebyla ani noha. Celé místo páchlo vlhkostí a hnilobou. Opravdu to nebylo místo, kde by chtěla slušná holka trávit noc, natož se tam dobývat dovnitř.Podařilo se mi dovolat Katce, která měla poslední dvě procenta baterie. "Jsem uvnitř!" šeptala vzrušeně. "Je tu se mnou Pavel a celá parta dalších kluků. Pojďte za námi, boční vchod je otevřený!" Podívala jsem se na Lukáše. Byli to jeho kamarádi. Nechápavě zakroutil hlavou. Zjevně o jejich plánu neměl ani tušení. Vchod byl dole, pod takovými těmi starými, slizkými betonovými schody do suterénu.V tu chvíli mě opustil veškerý zdravý rozum. Možná to byl adrenalin, možná strach o Katku, nebo možná přítomnost Lukáše, před kterým jsem nechtěla vypadat jako srab. Chytila jsem ho za ruku a stáhla ho dolů po schodech do temnoty. Jakmile jsme vstoupili dovnitř, vzduch ztěžkl. Byl zatuchlý, těžký a páchl starou močí. Ocitli jsme se v temném suterénu.V rohu místnosti svítilo několik zapomenutých LED pásků, které byly bůhvíproč stále zapojené v zásuvce. Vrhaly na místnost mdlé, chorobně modré světlo, které jen umocňovalo děsivou atmosféru. Podlaha se neuvěřitelně lepila – směs starého piva a špíny, což se ve studentských domech stává, ale tady to působilo jako past na mouchy. Držela jsem se Lukáše jako klíště a on mi pevně tiskl ruku.Zamířili jsme po vrzajících schodech nahoru. První patro bylo stejně temné jako sklep. Všude se válel rozbitý nábytek, prázdné plechovky od piva a staré letáky. Ticho bylo ohlušující, přerušované jen naším dechem a praskáním podlahy. Najednou jsme uslyšeli ránu z horního patra. Místo abychom utekli jako rozumní lidé, udělali jsme přesně to, co dělají oběti v hororech – vydali jsme se přímo za zvukem. Absence pudu sebezáchovy byla tu noc naší hlavní charakteristikou.Druhé patro bylo překvapivě méně zdevastované, až podivně zachovalé. Poznali jsme, že tady bývaly ložnice. Na dveřích byly stále nálepky se jmény bývalých obyvatel a různé dekorace. Jednu takovou nálepku ve tvaru marihuanového listu jsem ve slabé chvilce strhla a strčila do kapsy. Dodnes ji mám nalepenou na zrcadle jako memento naší hlouposti.Pokoje nebyly v tak hrozném stavu, ale s Lukášem jsme byli tak zabraní do prohlížení, že jsme málem dostali infarkt, když jsme v jedné chodbě narazili na Katku, Pavla a asi pět dalších kluků. Všichni se tam plížili jako my, prozkoumávali cizí soukromí, ale s každou minutou byli méně a méně opatrní. Smáli se, šeptali příliš nahlas a chovali se, jako by jim to tam patřilo. Zjistili jsme, že ten zápach moči ve sklepě byl čerstvý – dílo jednoho z "hrdinů" této výpravy.Pak jsme si všimli něčeho, co nás zmrazilo. V rozích chodeb byly bezpečnostní kamery. Začala divoká debata. Jsou funkční? Kdo by je sledoval? Vždyť dům je opuštěný! Kluci začali frajeřit a zkoušet vypínače. Světla v některých pokojích se rozblikala. Někdo spláchl záchod. "Neblázněte!" sykla jsem na ně, ale bylo pozdě. Hluk a světelné efekty v opuštěném domě uprostřed noci, to byl recept na katastrofu.Z okna v prvním patře jsme najednou uviděli záři reflektorů. K vile se blížilo auto. Řidič nás sice nemohl vidět přímo, ale rozhodně musel vidět ta blikající světla v oknech, která kluci před chvílí rozsvítili. Byla půlnoc, my jsme byli na cizím pozemku a nervy jsme měli napnuté k prasknutí. V tu chvíli jsme všichni propadli kolektivní halucinaci, že je to policejní auto. Představa želízek a vyloučení ze školy nás vyděsila k smrti."Mizíme!" zavelel někdo a nastal chaos. Doslova jsme se hnali k východu, hlava nehlava. Srdce mi bušilo až v krku, když jsme vybíhali tím slizkým bočním vchodem a ztráceli se ve stínech okolních keřů. Běželi jsme, dokud nás nepálily plíce, a zastavili se až v bezpečí našeho parku. Lukáš mě objal a já jsem cítila, jak se oba třeseme – strachy i adrenalinem.Nikdo by se o našem nočním výletu nikdy nedozvěděl, kdyby... ano, kdyby nebylo sociálních sítí. Pamatujete na tu nálepku ze dveří? Katka si taky jednu vzala. A co čert nechtěl, omylem ji vyfotila na svůj příběh na Snapchatu s popiskem, který naprosto přesně prozrazoval, kde jsme byli a co jsme tam dělali. Ráno to vidělo půl školy, včetně lidí, kteří to vidět neměli.Vedení kolejí se o tom samozřejmě dozvědělo. Já a Katka jsme musely před kárnou komisi. Bylo to ponižující a dostaly jsme podmíněné vyloučení a veřejně prospěšné práce v areálu. A co kluci? Ti z toho vyvázli úplně bez trestu, nikdo je neidentifikoval. Celý ten systém mi tehdy přišel neuvěřitelně nespravedlivý. Ale jednu dobrou věc to přineslo. Ten strach a adrenalin mě a Lukáše sblížil. Dnes jsme spolu a na tu noc vzpomínáme s úsměvem. Ale jedno vím jistě – do opuštěných domů už mě nikdo nikdy nedostane.