Domů › Příběhy › Šokující odhalení u slavnostního oběda: Otcem tvého dítěte nejsem já, ale tvůj milenec!
Šokující odhalení u slavnostního oběda: Otcem tvého dítěte nejsem já, ale tvůj milenec!
Lukáš (25) plánoval se svou přítelkyní Simonou (23) společnou budoucnost v malém domku za Prahou. Pak ale přišla zpráva o těhotenství, která měla být tou nejšťastnější v životě. Místo radosti však odstartovala drsný plán odplaty, na který Simona do smrti nezapomene.
Možná si po přečtení prvních řádků řeknete, že jsem bezcitný člověk, který si neváží rodinného štěstí. Jenže pravda je mnohem složitější a bolestivější, než se na první pohled zdá. Už od raného dospívání jsem měl ve věcech jasno – věděl jsem, že se nikdy nechci stát otcem. Nebylo to žádné chvilkové pomatení smyslů nebo strach ze zodpovědnosti, ale hluboké vnitřní přesvědčení, které se s přibývajícími lety jen utvrzovalo. Moji rodiče, kteří žijí v poklidné čtvrti v Pardubicích, mě v mém rozhodnutí nikdy nezrazovali. Sice občas prohodili větu o tom, že „člověk se mění“, ale protože mám další dva sourozence, věděli, že o vnoučata nepřijdou. Abych měl absolutní jistotu, že svůj život prožiju podle svých představ, podstoupil jsem ve dvaceti letech vazektomii. Byl to pro mě krok ke svobodě, definitivní tečka za obavami, které mě provázely.Když jsem o dva roky později potkal Simonu, byla to láska jako z filmu. Byla krásná, vtipná a zdálo se, že si ve všem rozumíme. Od samého začátku jsem k ní byl naprosto upřímný. Nechtěl jsem nic předstírat, a tak jsem jí hned na jedné z prvních schůzek v naší oblíbené vinárně řekl, že děti nikdy mít nebudu a ani nemůžu. Jenže tehdy teklo víno proudem, atmosféra byla uvolněná a Simona jen s úsměvem přikývla. Dnes si říkám, jestli mě vůbec vnímala, nebo jestli si v duchu myslela, že mě časem „předělá“, jak to tak u žen někdy bývá. Žili jsme spolu rok a půl v mém bytě, plánovali jsme dovolené, kupovali nové vybavení do kuchyně a já měl pocit, že jsem konečně našel tu pravou osobu, se kterou zestárnu, aniž bychom museli řešit plenky a dětský pláč.Všechno se zhroutilo před dvěma týdny. Vrátil jsem se z práce unavený, ale těšil jsem se na společný večer. Simona na mě čekala v obývacím pokoji s podivným, skoro až vítězoslavným úsměvem na rtech. Beze slova mi podala těhotenský test se dvěma jasnými čárkami. V tu chvíli se mi zastavilo srdce, ale ne radostí. První, co mě napadlo, bylo, že si ze mě dělá legraci, že je to nějaký hloupý vtip pro sociální sítě, které tak ráda sledovala. „To je skvělý fór, Simi,“ řekl jsem a snažil se o klidný tón. Jenže ona se nesmála. Začala mě objímat a mluvit o tom, jaký to bude zázrak. V tu vteřinu mi to docvaklo. Věděl jsem naprosto přesně, co se stalo, ale v hlavě se mi okamžitě zrodil plán. Rozhodl jsem se hrát její hru až do konce, abych odhalil celou tu špínu, kterou na mě ušila.Tu noc jsem oka nezamhouřil. Zatímco Simona vedle mě spokojeně oddechovala, já jsem u počítače spřádal síť své pomsty. Rozeslal jsem e-maily svým nejlepším přátelům, klukům, se kterými jsem vyrůstal a na které se můžu stoprocentně spolehnout. Vzal jsem si v práci týden volna, ale Simoně jsem řekl, že mě čeká náročný projekt. Ráno jsem odešel jako obvykle, ale za rohem už na mě čekal kamarád Karel ve staré dodávce. Měl pro mě připravenou mikinu s kapucí a kšiltovku, abych byl k nepoznání. Celý týden jsme Simonu sledovali. Bylo mi z toho fyzicky zle, ale musel jsem znát pravdu. Třetí den se to stalo – v centru Prahy se sešla s mužem v drahém obleku. Jejich doteky a polibky mluvily za vše. Sledovali jsme je až k motelu na okraji města a Karel pak zjistil, o koho jde. Jmenoval se Marek, byl to úspěšný podnikatel, ženatý a otec dvou dětí.Vymysleli jsme plán, který měl být pro Simonu definitivním zúčtováním. Přesvědčil jsem ji, že bychom tu radostnou novinu měli oznámit jejím rodičům v Kolíně během sobotního oběda. Simona byla nadšená, myslela si, že mě konečně „zlomila“. Zatímco jsme seděli u jejích rodičů u prostřeného stolu, mí přátelé dostali klíče od mého bytu. Měli jasný úkol: sbalit absolutně všechno, co Simoně patřilo, do posledního kartáčku na zuby. Atmosféra u oběda byla uvolněná, Simoniini rodiče zářili štěstím, když jim dcera oznámila, že budou prarodiče. Já jsem jen seděl a v kapse svíral telefon. Čekal jsem na signál. Když mi přišla SMS, že je hotovo, věděl jsem, že přišla moje chvíle.Postavil jsem se a požádal o pozornost. Všichni ztichli a upírali na mě oči. Simona se na mě dívala s takovou nadějí, pravděpodobně si myslela, že teď vytáhnu prsten a požádám ji o ruku před celou rodinou. Začal jsem mluvit o tom, jak moc pro mě znamenala, jak jsem věřil v naši upřímnost a jak moc mě bolí to, co musím říct. „Právě proto mě tak strašně zasáhlo, že jsi mě podvedla a otěhotněla s někým jiným,“ pronesl jsem ledovým hlasem. V místnosti by se v tu chvíli dal krájet vzduch. Simona zbledla a začala koktat, že to není vtipné, že se asi hroutím z té novinky. Jenže já jsem nepovolil. „Před pěti lety jsem podstoupil vazektomii a každý rok chodím na kontrolní testy. Pokud jsi těhotná, Simono, tak je to zázrak od někoho jiného.“V tu chvíli jí začal v kabelce zvonit telefon. „Zvedni to, Simi,“ pobídl jsem ji drsně. „Bude to nejspíš Marek. Skutečný otec tvého dítěte. Určitě se chce domluvit na tom, kdy se k němu nastěhuješ. I když pochybuji, že jeho manželka a děti z toho budou mít stejnou radost jako tvoji rodiče.“ Simona se třásla, zatímco z telefonu se ozýval řev. Moji přátelé totiž mezitím dorazili s dodávkou plnou jejích věcí přímo před dům onoho Marka. Zazvonili u nich, a když jim otevřel on i jeho nicnetušící manželka, předali jim složku s fotkami z jejich schůzek v motelu. Karel jim s klidem oznámil, že Simona dostala z bytu výpověď a protože Marek je otcem, předpokládáme, že se o ni postará.Marek do telefonu na Simonu ječel, že mu zničila život, že s ní nechce mít nic společného a ať se opováží se k němu přiblížit. Simona se zhroutila na židli a začala nekontrolovaně vzlykat. Její otec se na ni díval s výrazem naprostého znechucení a matka si schovala obličej v dlaních. „Vypadá to, že manželka tvého milence tě doma nechce,“ řekl jsem a sebral jsem si klíče od auta. „Takže budeš muset zůstat tady. U rodičů. Tvoje věci sem kluci přivezou za chvíli, Marek je totiž odmítl převzít.“ Bez dalšího slova jsem odešel. Cesta zpátky do Prahy byla jako v mlze, cítil jsem jen prázdnotu a obrovskou únavu z toho všeho divadla.Doma na mě čekala moje sestra Jana. Věděla o všem, co jsem plánoval, i když s formou mé pomsty úplně nesouhlasila. Původně jsem chtěl být silný, chtěl jsem slavit vítězství nad lhářkou, která mi chtěla zničit život. Jenže jakmile se za mnou zavřely dveře a já uviděl Janu, veškerá maska opadla. Sesypal jsem se jí do náruče jako malé dítě a poprvé po mnoha letech jsem plakal tak, že jsem nemohl popadnout dech. Bolelo to. I když byla Simona zrádkyně, miloval jsem tu představu, kterou jsem o ní měl. Jana u mě zůstala celý víkend, vařila mi čaj, mlčela se mnou a nechala mě projít si tím nejhorším vztekem a smutkem.Dnes, s odstupem několika dní, vím, že jsem udělal správnou věc. Simona se mě pokoušela kontaktovat, psala srdceryvné zprávy o tom, jak moc chybiovala, ale já jsem byl neoblomný. Změnil jsem si zámky a její číslo zablokoval. Peníze, které jsem šetřil na naši společnou dovolenou, teď investuji do sebe a do svého klidu. Člověk se v životě spálí mnohokrát, ale důležité je nenechat se zlomit někým, kdo si neváží vaší upřímnosti. Možná jsem teď v očích její rodiny ten zlý, co udělal scénu, ale já konečně zase můžu dýchat. Svoboda a pravda mají totiž mnohem vyšší cenu než falešná rodinná idylka postavená na lži.