Domů › Příběhy › Ničivé tajemství mého baru: Manželka mi zemřela kvůli hořčici a já musel unést svědka!
Ničivé tajemství mého baru: Manželka mi zemřela kvůli hořčici a já musel unést svědka!
Karel (54) přišel o svou milovanou Jarmilu naprosto bizarním způsobem u stánku s občerstvením. Její smrt spustila řetězec tragédií, který zničil život nevinnému prodavači párků. Karel, který není z tohoto světa, se rozhodl vinu odčinit tou nejpodivnější metodou.
„Kristepane!“ zaklel jsem a vší silou mrštil sklenicí, kterou jsem právě pečlivě leštil, proti protější zdi. S podivným uspokojením jsem sledoval, jak se tříští na tisíce drobných střípků, které se majestátně rozletěly po prázdné místnosti. Zůstal jsem tam stát, uprostřed toho ticha, a několik dlouhých vteřin jen zíral na tu spoušť. Hrudník se mi dmul, jak jsem se snažil popadnout dech a uklidnit to zběsilé bušení srdce, které v mé anatomii nahrazuje lidský tep. V tu chvíli mi došlo, že jsem to přehnal. Hranice, které jsem kolem tohoto místa vybudoval, byly příliš silné, příliš neprostupné. Tento bar, tohle mé malé království v zapadlé uličce Prahy, měl být útočištěm pro ztracené duše, ne vězením pro mě samotného.Když jsem tento podnik budoval, myslel jsem si, že jsem to možná přehnal s tím kýčovitým vybavením. Plastové palmy v rozích, které měly připomínat exotiku, a to obří akvárium za barem, ve kterém plavaly ryby, jež na této planetě ani neexistují, působily možná až příliš výstředně. Ale problém nebyl v designu. Problém byl v kouzlech. Ochranná bariéra, kterou jsem kolem podniku vztyčil, byla tak dokonalá, že za celé čtyři měsíce od otevření sem nevkročila ani noha. Ani zbloudilý turista, ani místní štamgast hledající levné pivo. Lidé prostě procházeli kolem, jako by tu byla jen holá zeď. Mé maskování fungovalo až příliš dobře a já tu zůstal sám se svými myšlenkami, které byly černější než ta nejtemnější noc.Musel jsem tu magii nějak upravit, ale otázka zněla jak. A hlavně – měl jsem k tomu vůbec sílu? Co bych vlastně dělal, kdyby sem někdo přišel? Možná jsem ve skrytu duše ani žádné přátele nebo zákazníky nechtěl. Proč bych jinak ta kouzla nastavil tak nekompromisně, jako bych stavěl pevnost? Nejsem zrovna mistr konverzace a lidé, se svými malichernými problémy a neustálým žvatláním, mě neskutečně vyčerpávají. Jsem poslední svého druhu, vyhnanec ve vesmíru, a šance na rodinu zmizela v nenávratnu v ten den, kdy mě opustila má drahá Jarmila – jak si ona sama nechala v lidském světě říkat. Ta bolest byla stále čerstvá, jako otevřená rána, která se odmítá zhojit.Všechno se to stalo to osudné ráno, kdy jsme měli poprvé otevřít. Jarmila, má milovaná družka, se vyplížila ven pro jídlo. Našla si oblíbené místo u pana Veselého – muže, který měl svůj malý stánek s párky v rohlíku na rohu náměstí. Byl to usměvavý chlapík, kterému místní neřekli jinak než Mirek. Jarmila si bláhově myslela, že se o jejím malém prohřešku nedozvím, že nepoznám, když si tajně koupí tu pozemskou pochoutku jako svačinu. Byla tak naivní, tak lidsky pošetilá ve své touze zapadnout a ochutnat vše, co tento svět nabízel, aniž by si uvědomovala smrtelné nebezpečí, které číhalo v každém soustu.Kolikrát jsem jí to opakoval? Tisíckrát? Desetitisíckrát? „Nemůžeme jíst lidské jídlo, Jarmilo, ne dokud ho neoskenujeme a neprověříme každou složku!“ křičel jsem na ni v našich hádkách. Naše těla, naše anatomie, každý jeden orgán v našem nitru funguje na úplně jiném principu než orgány lidstva. Co je pro člověka neškodné dochucovadlo, může být pro nás katalyzátorem katastrofální chemické reakce. Ale ona mě jako vždy ignorovala. Byla tvrdohlavá. A i když už párky v rohlíku jedla předtím a přežila to, tentokrát udělala fatální chybu. Nikdy předtím – absolutně nikdy – si na to nedala hořčici.Později jsem se musel podívat na záznam z bezpečnostních kamer městské policie, ke kterému jsem se naboural. Mohl jsem to vidět jen jednou. Bylo to to nejhorší, co jsem v životě spatřil. Jarmila stála u stánku, usmívala se na pana Mirka, který jí podával ten osudný párek v rohlíku, bohatě zalitý žlutou hořčicí. Vzala si ho, s chutí se zakousla a… v tu chvíli, kdy se hořčice dotkla jejího trávicího traktu, nastala reakce. Její hlava doslova explodovala. Pan Mirek, chudák, okamžitě omdlel hrůzou. Byla to scéna jak z toho nejhoršího hororu, ale bohužel, byla to naše realita.Následky byly katastrofální. Malé dítě, které stálo opodál s rodiči, upustilo zmrzlinu a zůstalo stát s pusou dokořán v němém šoku. Náhodný cyklista, který projížděl kolem, se v děsu ohlédl přes rameno a ztratil kontrolu nad kolem. Vjel přímo pod kola přijíždějícího autobusu MHD, který musel prudce brzdit, dostal smyk a vletěl na chodník, kde srazil několik dalších chodců. Byl to dominový efekt zkázy, který spustilo jediné sousto s hořčicí. Chaos, krev a zmatek uprostřed poklidného pražského dopoledne.Trvalo mi týdny, než jsem mohl jít tajně vykopat její ostatky, které úřady pohřbily jako „neidentifikovanou ženu“, a dopravit je zpět na naši domovskou planetu k řádnému rituálu. Zatímco jsem truchlil, monitoroval jsem lidské zprávy. Policie a média šílely. Hledali střelce, snipera, teroristu. Nikdo nechápal, co se stalo. Žádné kulky se nenašly, žádné stopy po výbušnině. Chudák pan Mirek byl podroben křížovým výslechům. Od toho dne už to nebyl ten „Pan Veselý“, jak mu všichni říkali. Jeho benevolence, altruismus a upovídanost byly pryč. Zůstala jen prázdná skořápka muže, který viděl něco, co jeho mozek nedokázal zpracovat.Občas ho vídám na svých magických monitorech, napojených na městský kamerový systém. Sedává na místě, kde dřív stával jeho stánek, na kusu kartonu, a tupě zírá do prázdna, přesně na to místo, kde má ubohá žena naposledy vydechla. Už neprodává párky. Jediné peníze, které má, jsou drobné, co mu hodí kolemjdoucí. A i to dělají jen ti, kteří ho nepoznávají ze zpráv, ti, kteří nevědí, že on byl u „toho incidentu“. Většina lidí se mu vyhýbá obloukem, jako by byl prokletý.Ti, co vědí, kdo to je, mají stále svá podezření. Lidé milují konspirační teorie. Díky své zaujatosti teď věří ještě silněji, že musel něco vědět, že v tom měl prsty. Jinak proč by tam takhle seděl? Proč by se zbláznil, kdyby byl nevinný? Šuškají si, že do párku dal bombu, že to byl agent. Zničil jsem mu život. Moje žena a její neochota poslouchat, a má neschopnost ji ohlídat, zničily život obyčejného českého chlapíka, který jen chtěl prodávat svačiny.Tehdy mi to došlo. Věděl jsem, co musím udělat. Musel jsem upravit hranice svého baru, ale ne pro veřejnost. Musel jsem je odstranit specificky pro něj. Musel jsem dovolit tomu ubohému muži vstoupit do mého příbytku. Koneckonců, k tomu toto místo mělo sloužit – jako tajná pomoc pro ty, kteří se ztratili při hledání něčeho hlubšího, pro ty, jejichž mysl byla roztříštěná. On evidentně věděl, že na tom dni bylo něco nepřirozeného. A já mu dlužil vysvětlení. Byla to má vina.Sledoval jsem ho na obrazovce za barem. Vzal jsem do ruky měsíček citronu – citrusy jsou pro mou magii klíčové, fungují jako vodič energie – a strčil si ho do úst. Kyselost mi projela celým tělem a nastartovala mé synopse. Švihl jsem rukou ve vzduchu, udělal složité gesto zápěstím a zaměřil svou vůli na ulici, kde Mirek seděl. Magie vždycky funguje nejlépe s trochou kyselé příchutě a divadelního efektu.V tu chvíli se na pražské ulici zhmotnil černý kocour. Nebyl to obyčejný kocour – na hlavě mu seděla malá bílá myš jako žokej. Zvíře klusalo – pokud se to tak dá nazvat – přímo kolem pana Mirka. Mirek zvedl hlavu, oči se mu rozšířily. Kocour zmizel za rohem. S dalším cucnutím citronu a švihnutím ruky jsem nechal kocoura objevit se znovu, ze stejné strany, stejnou rychlostí. Mirek se prudce narovnal. Viděl jsem, jak si něco mumlá, asi se modlil nebo si myslel, že už se definitivně zbláznil.Nemyslel jsem si, že říká hezké věci. Možná jsem měl přestat, ale věděl jsem, že ho musím dostat sem. Strčil jsem si do úst další klínek citronu, až mi slzely oči, a druhou rukou jsem dirigoval jako šílený dirigent v opeře. Kocour a jeho myší jezdec se objevili naposledy. Tentokrát se ale zastavili přímo před Mirkem. Donutil jsem kocoura, aby pomalu otočil hlavu a usmál se – lidským, zubatým úsměvem. Potřeboval jsem ho vyděsit, vytrhnout z letargie. A jakmile jsem viděl paniku v jeho očích, donutil jsem myš na kocourově hlavě, aby udělala svou malou tlapkou obscénní gesto.Pan Mirek zavrávoral, zvedl se a začal kocoura následovat, jako v tranzu. Kocour se otočil na místě a hypnotizoval ho svýma hlubokýma, zelenýma očima, které vypadaly jako celé galaxie. Mirek udělal krok, ztratil rovnováhu. Přesně v tu chvíli, kdy se chtěl sehnout a kocoura pohladit – nebo se ujistit, že je skutečný – jsem oběma dlaněmi práskl do barového pultu. Kocour zmizel.Mirek přepadl dopředu. Kvůli svému hypnotickému stavu si neuvědomil, že stojí přímo u odkrytého kanálu, kde probíhaly opravy kanalizace, které jsem tam iluzorně "nainstaloval". Propadl hlubokou, temnou dírou. Ale nedopadl do splašků. Padal mým magickým tunelem. Okamžiky jeho života, ty nejlepší i ty nejhorší, se promítaly na stěny tunelu jako 3D kino. Jeho dětství, první láska, otevření stánku, smrt mé ženy… A když už to nemohl vydržet, dopadl měkce do křesla uprostřed mého baru.V místnosti se rozhostilo ticho, rušené jen bzučením akvária. Mirek seděl, lapal po dechu a pomalu otevíral oči. Poprvé mě spatřil. Stál jsem za barem, leštil jsem novou sklenici a snažil se vypadat co nejméně hrozivě, ačkoliv vím, že mé fialové oči mohou lidi děsit.
„Dobrý den, pane Mirku,“ řekl jsem klidně česky. „Myslím, že je na čase, abychom si o tom párku v rohlíku popovídali.“