Domů › Příběhy › Mysleli si, že je to jen nevinná legrace. Můj spolužák kvůli tomu skončil v slzách a já mlčela
Mysleli si, že je to jen nevinná legrace. Můj spolužák kvůli tomu skončil v slzách a já mlčela
Šikana může mít mnoho tváří. Někdy jsou to pěsti, jindy "jen" slova a smích. Ten den ve třídě se zdálo, že jde o perfektní vtip, ale pohled na zlomeného Tomáše mě bude strašit do konce života. Proč jsme se smáli, když on trpěl?
Bylo to obyčejné úterní odpoledne, sedmá vyučovací hodina, kdy už se čas vleče jako med a vzduch ve třídě je těžký a vydýchaný. Hodina angličtiny, kterou většina z nás brala jen jako nutné zlo před cestou domů. Venku za okny se honily šedivé mraky a bubnování deště o parapet jen podtrhovalo tu ospalou, a přesto podivně napjatou atmosféru. V zadní lavici seděl Tomáš (15). Kluk, který byl jiný než my ostatní. Měl diagnostikovanou poruchu autistického spektra a svět vnímal svýma vlastníma, pro nás často nepochopitelnýma očima. Vždycky seděl trochu schoulený do sebe, jako by se snažil zabrat co nejméně místa, jako by se chtěl stát neviditelným.Tomáš to neměl v životě lehké. I když nám to nikdo oficiálně neřekl, všichni jsme tušili, že u něj doma není všechno v pořádku. Často chodil do školy s kruhy pod očima, ve stále stejném oblečení, a jeho výbuchy vzteku byly pověstné. Bývaly doby, kdy se s ním nikdo nechtěl bavit ani sedět v jeho blízkosti, protože zanedbával osobní hygienu. Celá třída tím trpěla, ale nikdo mu to neuměl říct do očí. Teď už se to zlepšilo, ten ostrý zápach zmizel, ale stigma "toho divného kluka" mu zůstalo. Byl pro nás snadným terčem, hromosvodem pro naši pubertální frustraci a nudu.A pak tu byl Marek. Přesný opak Tomáše. Energický, hlučný, vždy středem pozornosti. Marek byl ten typ kluka, který se dokázal vylhat z každého průšvihu, učitelky ho tajně zbožňovaly pro jeho rošťácký úsměv a spolužáci ho následovali jako vůdce smečky. Měl ale jednu vadu – absolutně postrádal filtr. Co mu přišlo na jazyk, to řekl, a bylo mu jedno, koho to zraní. Svou svobodnou vůli používal jako zbraň a bohužel si jako svůj cíl vybral právě Tomáše. Nebyla to ta fyzická šikana, kterou znáte z filmů. Bylo to něco plíživějšího, psychické deptání maskované za humor.Marek měl své věrné pobočníky, Davida a Dominika. Společně tvořili trio, které ovládalo atmosféru ve třídě. Toho dne si Marek vymyslel naprosto absurdní hru. Rozhodl se, že bude Tomáše dráždit číslovkou "67". Nikdo z nás nechápal proč, nemělo to žádný hlubší smysl, ale Marek to opakoval s železnou pravidelností. Kdykoliv se Tomáš pohnul, Marek zašeptal: "Šedesát sedm." Když Tomáš promluvil, Marek se zachechtal a řekl: "To je přesně šedesát sedm." Byl to ten typ otravného vtipu, který je vtipný jen pro agresora, zatímco oběť přivádí k šílenství.Naše angličtinářka, paní učitelka Nováková, byla bohužel příliš měkká. Byla to hodná žena, která se snažila být s námi zadobře, ale postrádala autoritu. Místo aby rázně zasáhla, jen chabě napomínala: "Kluci, nechte toho. Marku, otoč se." Její slova pro ně byla jako vítr. Věděli, že jim nic nehrozí, že se nic nestane. A tak pokračovali. David se přidával s tichým uchichtáváním a Dominik, který obvykle nebyl zlý, se nechal strhnout davem. Atmosféra houstla a Tomášova tvář začínala rudnout potlačovaným hněvem.Všichni jsme to viděli. Viděli jsme, jak se Tomášovi třesou ruce, jak svírá propisku tak silně, až mu zbělely klouby. Marek ale nepřestával. Byl jako dravec, který vycítil krev. Znovu a znovu rýpal, házel papírky a šeptal to své proklaté číslo. Ostatní spolužáci, včetně mě, jen mlčeli. Někteří se dokonce uchechtnuli. Byla to zbabělost? Nebo jen úleva, že terčem nejsme my? Dnes se za to stydím, ale tehdy jsem jen sklopila oči do učebnice a dělala, že nic neslyším.Pak to přišlo. Ten moment, kdy pohár trpělivosti přetekl. Marek pronesl další ze svých "vtipných" poznámek a Tomáš, už naprosto na dně svých sil, zoufale vykřikl směrem ke katedře: "Paní učitelko! Už jsem z Marka unavený! Říkal jsem mu snad milionkrát, ať přestane! Proč mě nenechá být?!" Jeho hlas přeskočil, bylo v něm tolik bolesti a bezmoci, že by to pohnulo i kamenem. Třída na vteřinu ztichla.A v tu chvíli se ozval Dominik. Dominik, který normálně nebyl krutý, Dominik, který Tomáše dokonce ráno zdravil. Chtěl být vtipný, chtěl zapadnout, chtěl využít situace. S naprosto kamennou tváří a klidným hlasem prohlásil: "No, abychom se Tomáše zastali... on mu to řekl tak šestkrát nebo sedmkrát. Takže vlastně 67." Byla to slovní hříčka. Krutá, dokonale načasovaná, chytrá.Reakce byla okamžitá a zdrcující. Celá třída vybuchla smíchy. Nebyl to jen tichý smích, byl to ten druh hysterického řehotu, který se nedá zastavit. Smáli se všichni. I ti, kteří Tomáše litovali. Dokonce i paní učitelka Nováková si musela zakrýt ústa dlaní, aby skryla cukání koutků. V tu chvíli se Tomáš stal absolutním outsiderem, klaunem proti své vůli v cirkuse, který neřídil. Ten smích ho bičoval víc než jakákoliv fyzická rána.Tomáš zrudnul tak, že to vypadalo, že exploduje. Žíly na krku mu naběhly, oči se mu zalily slzami vzteku a ponížení. Prudce se otočil na židli, čelem k Dominikovi, a z plných plic zařval: "DRŽ HUBU!!!" Ten výkřik byl tak hlasitý, až mi zalehlo v uších. Nebyl to jen křik, byl to ryk zraněného zvířete zahnaného do kouta. V tom zvuku byla veškerá jeho frustrace, všechna ta léta nepochopení, samoty a šikany.Třída okamžitě ztichla. Smích utnul jako když střelí do vrabců. Vzduch se dal krájet. Paní učitelka se konečně vzpamatovala. Její úsměv zmizel a nahradil ho výraz paniky. "Tomáši! Okamžitě pojď se mnou na chodbu!" vyštěkla a vyvedla plačícího a třesoucího se kluka ze třídy. Potom se vrátila pro Marka a Dominika. Zůstali jsme ve třídě sami, v tichu, které bylo najednou ohlušující.Slyšeli jsme přes dveře tlumené vzlyky a zvýšený hlas učitelky. Když se Tomáš vrátil do třídy pro svou tašku, vypadal zničeně. Slzy mu stékaly po tvářích, nos měl červený a díval se do země. Dominik, který se vrátil chvíli po něm, vypadal otřeseně. Jeho frajerská maska spadla. Najednou mu došlo, co způsobil. Viděla jsem v jeho očích upřímnou lítost. Chtěl být vtipný, nechtěl nikoho zničit.Dominik se pokusil k Tomášovi přistoupit. "Tome, já... promiň, já to tak nemyslel," koktal. Ale Tomáš jen zavrtěl hlavou, aniž by zvedl zrak. Přes pláč jen hlesl: "Neposlouchám tě. Nic neslyším. Nech mě být." Bylo to definitivní. Dominikova omluva narazila na zeď bolesti, kterou sám pomohl postavit. Od té doby si Dominik už nikdy nedovolil Tomáše obtěžovat. Ta lekce pro něj byla tvrdá, ale pro Tomáše byla zničující.Seděla jsem tam, svírala propisku a cítila, jak mi těžkne srdce. Mám totiž své tajemství – sama jsem na spektru, i když o tom málokdo ví. Mám Aspergerův syndrom, jen ho umím lépe maskovat než Tomáš. V tu chvíli jsem přesně věděla, co cítí. Ten pocit, že mluvíte jiným jazykem než zbytek světa. Ten pocit, kdy se vám všichni smějí a vy nechápete pravidla hry. Chtěla jsem vstát, obejmout ho, něco říct. Ale neudělala jsem nic. Bála jsem se, že se smích obrátí proti mně.Marek s těmi vtipy nakonec přestal, ale pachuť té události zůstala. Co mě ale dorazilo nejvíc, bylo to, co jsem se dozvěděla později. Paní učitelka Nováková o tom incidentu vyprávěla doma své rodině. A víte co? Smáli se tomu. Považovali tu Dominikovu poznámku o "67" za vtipnou historku ze školních lavic. Pro ně to byla jen anekdota. Pro Tomáše to byl den, kdy ztratil i ten zbytek důvěry v lidi kolem sebe.Dnes, když se na to dívám zpětně, musím uznat jednu věc – ten vtip byl technicky vzato perfektně načasovaný. Byl to ten druh humoru, který by ve filmu sklidil potlesk. Ale život není film. A cena za tenhle smích byla příliš vysoká. Stála Tomáše jeho důstojnost a klid. Chtěla jsem vám tento příběh vyprávět jako varování. Někdy si myslíme, že děláme jen nevinné vtipy, ale nevidíme, jak hluboké rány zanechávají v duších těch, kteří se nemohou bránit. Buďme k sobě laskavější. Nikdy nevíme, jaký boj ten druhý zrovna svádí.