Domů › Příběhy › Myslela jsem, že jsem blázen: Deset let mě krmili prášky, až mě zachránil obyčejný kluk a útěk z chemického pekla
Myslela jsem, že jsem blázen: Deset let mě krmili prášky, až mě zachránil obyčejný kluk a útěk z chemického pekla
Karolína (24) brala od puberty hrsti léků na deprese a úzkosti. Věřila lékařům, že je nemocná, zatímco se její život měnil v noční můru. Když ji opustila nejlepší kamarádka a skončila v léčebně, rozhodla se pro radikální krok. Její příběh o vysazení léků, zradě a neuvěřitelné síle lásky vám vezme dech.
Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou přiznám barvu, i když se mi o tom stále nepíše lehce. Jmenuji se Karolína, je mi čtyřiadvacet let a většinu svého dosavadního života jsem prožila v chemické mlze. Všechno to začalo už na základní škole, někdy v osmé třídě. Vyrůstala jsem v jednom šedivém panelákovém bytě na okraji Ústí nad Labem, v rodině, kterou by sociální pracovníci zřejmě diplomatičtí označili za „vysoce dysfunkční“. Křik, hádky a citový chlad byly u nás na denním pořádku. Okolí nás odsuzovalo, sousedé si špitali a já se cítila izolovaná, jako bych měla na čele vypálený cejch. S každým dalším rokem se na mé duši objevovaly nové šrámy a problémy narůstaly jako sněhová koule řítící se ze svahu. Byla to časovaná bomba, která musela jednoho dne vybuchnout.Lékaři mi tehdy, ještě jako dítěti, diagnostikovali snad všechno, co v učebnicích psychiatrie existuje. Začalo to depresí a úzkostmi, později přidali nálepku hraniční poruchy osobnosti a nakonec i bipolární afektivní poruchu. Můj chorobopis byl tlustší než telefonní seznam. Od útlého věku mi vtloukali do hlavy jedinou mantru: „Musíš věřit systému. Lékaři jsou tu od toho, aby ti pomohli. Ty pilulky jsou tvá jediná záchrana.“ A já jim věřila. Byla jsem vyděšená holka, která chtěla být normální. Polykala jsem poslušně všechno, co mi předepsali, a snažila se držet hlavu vzhůru, i když jsem cítila, jak se pomalu, ale jistě propadám do šílenství. Místo úlevy přicházela jen prázdnota.Byl to začarovaný kruh, ze kterého nebylo úniku. Místo abych řešila traumata z dětství a toxické prostředí, ve kterém jsem žila, tlumila jsem své emoce chemií. Letos v září, když se venku začalo ochlazovat a dny se králily, přišel zlom. Můj psychický stav se zhroutil jako domeček z karet. Byl to ten nejtěžší kolaps, jaký jsem kdy zažila. Skončila jsem v psychiatrické nemocnici, v tom neosobním prostředí s pachem dezinfekce a mřížemi na oknech. Lékaři neváhali a nasadili mi tu nejtěžší medikaci, jakou měli k dispozici. Cítila jsem se, jako by mě někdo vypnul. Svět kolem mě zšedl, život ztratil jiskru. Byla jsem neustále unavená, zmatená a vlastně jsem ani nevěděla, co se kolem mě děje. Byla jsem jen tělo bez duše.Když mě konečně propustili domů, myslela jsem si, že to nejhorší mám za sebou. Jak hluboce jsem se mýlila. Čekala mě totiž rána, která bolela víc než všechny diagnózy světa. Setkala jsem se s Lenkou, dívkou, kterou jsem považovala za svou nejlepší kamarádku. Znaly jsme se roky, svěřovaly jsme si všechna tajemství. Ale v okamžiku, kdy jsem ji nejvíc potřebovala, se ke mně obrátila zády. Viděla jsem v jejích očích pohrdání. Dívala se na mě svrchu, jako na někoho méněcenného, jen proto, že jsem byla psychicky nemocná. Ten pocit zrady byl paralyzující. Uvědomila jsem si, že pro ni nejsem člověk, ale jen "ten blázen z léčebny".Následující tři týdny jsem strávila v naprostém zoufalství. Říká se tomu "bedrotting" – hnití v posteli, a přesně tak to vypadalo. Ležela jsem ve tmě, zatažené závěsy, a utápěla se v beznaději, že i můj poslední přítel to se mnou vzdal. Byla jsem na úplném dně. A právě tam, v té nejhlubší temnotě, se ve mně něco zlomilo. Rozhodla jsem se přestat brát léky. Ze dne na den. Věděla jsem, že je to riskantní, ale cítila jsem, že už nemám co ztratit. Ta chemie mě nezachraňovala, ona mě pomalu zabíjela. Chtěla jsem zpátky svůj mozek, i za cenu bolesti.To, co následovalo, bylo peklo na zemi. Odvykací příznaky byly strašlivé, horší než jakákoliv chřipka, kterou si dokážete představit. Třásla jsem se, potila, zvracela, měla jsem halucinace a v hlavě mi hučelo, jako by tam startovalo letadlo. Mnohokrát, opravdu mnohokrát, jsem ležela na podlaze koupelny a zvažovala, že zavolám záchranku, že se vrátím do nemocnice a poprosím o další dávku, jen aby ta bolest přestala. Bylo to fyzické i psychické utrpení, které testovalo každou buňku mého těla. Ale vytrvala jsem.Uběhlo několik měsíců a já dnes píšu tato slova s čistou hlavou, jakou jsem neměla od svých třinácti let. Můj duševní stav se neuvěřitelně vyčistil. Problémy, které se dříve zdály jako nepřekonatelné hory, se najednou rozplynuly jako pára nad hrncem. Emoce, které mě dříve válcovaly jako tsunami, jsou nyní zvládnutelné vlnky. Je to až k nevíře, ale ani jednou v celém svém životě jsem se necítila lépe. Moje chronická nespavost, která mě trápila roky? Je pryč. Spím jako miminko.A co mé nebezpečné a impulzivní chování, které bylo údajně příznakem hraniční poruchy? Také zmizelo. Cítím se šťastná, vyrovnaná a poprvé v životě mám pocit, že jsem to skutečně já. Že to, co prožívám, není filtrováno přes clonu sedativ. Vím, že to bude znít jako z červené knihovny, možná až příliš sladce, ale za tuhle proměnu vděčím jednomu člověku. Můj přítel, Tomáš. On byl ten maják v bouři. Byl to on, kdo mě držel za ruku, když jsem se třásla v absťáku.Tomáš mě ani na vteřinu neopustil. Pomohl mi projít celým tím děsivým procesem odvykání a podporoval mě celou dobu, dokonce i tehdy, když jsem ležela na psychiatrii a nevěděla o světě. Zatímco Lenka mě odepsala, on tam byl. Vařil mi čaj, utíral mi slzy a opakoval mi, že to zvládneme. Dnes neberu JEDINÝ prášek. Jsem na nule. A paradoxně se cítím zdravější než kdy dřív. Zhubla jsem všechna ta kila, která jsem nabrala po lécích, a co je ještě zázračnější – zmizela i většina mých chronických bolestí těla.Nyní bych se chtěla dostat k tomu nejdůležitějšímu poselství mého příběhu, které by si měla přečíst každá žena, která se cítí ztracená v systému. Zdravotníci vám to ne vždy řeknou, ale mnoho léků není určeno k tomu, aby se braly dlouhodobě, natož celá desetiletí. Čím více jich berete, tím více vedlejších účinků se na sebe nabaluje. V jednu chvíli jsem brala kombinaci sedmi různých léků! Sedm! Nikdy v životě jsem se necítila tak mizerně jako tehdy. Byla jsem chodící lékárna, ne člověk.Morální ponaučení mého příběhu je prosté: dělejte si vlastní průzkum. Buďte opatrné, když začínáte brát jakoukoliv medikaci. Ptejte se, čtěte příbalové letáky, nespokojte se s jednoduchým "tohle si zobněte". Pokud se vám nelíbí vedlejší účinky, nebojte se konzultovat to se svým lékařem a žádat alternativy. Vaše tělo je váš chrám a vy máte právo vědět, co do něj dáváte a co to s vámi dělá. Nenechte se odbýt.Prosím, neútočte na mě a nechytejte mě za slovo – nemyslím si, že medicína je zlo! To rozhodně ne. Existuje spousta léků, které mění životy k lepšímu a zachraňují lidi před smrtí. Ale je důležité dělat přesně to, co jsem zmínila: zvážit všechna pro a proti. Zvážit vedlejší účinky. Mnohdy existují alternativy k tomu, abychom do sebe sypali chemické sloučeniny, které nás mohou změnit k lepšímu, ale i k horšímu. Někdy je tou nejlepší medicínou změna prostředí.Pro mě byl tou alternativou pohyb, čerstvý vzduch a hlavně nalezení zdravých lidí, kterými jsem se obklopila. Zjistila jsem, že toxické vztahy a izolace mi ubližovaly víc než jakákoliv chemická nerovnováha v mozku. Pokud se v tomto příběhu alespoň trochu vidíte, zkuste hledat své vlastní zdravé ventily! Možná je to běhání v lese, malování, nebo jen odvaha opustit lidi, kteří vás srážejí dolů. Může to změnit váš život, tak jako to změnilo ten můj.Dnes se dívám do zrcadla a nevidím už tu utrápenou, oteklou trosku. Vidím mladou ženu, která má celý život před sebou. Jsem vděčná za každé ráno, kdy se probudím bez bolesti a bez mlhy před očima. Jsem vděčná Tomášovi, že ve mě věřil víc, než jsem v sebe věřila já sama. A jsem vděčná sama sobě, že jsem našla odvahu říct "dost".Takže, milé čtenářky, přeji vám všem krásný prosinec. Ať už řešíte jakékoliv starosti, vězte, že vždy existuje cesta ven, i když ji momentálně nevidíte. Poslouchejte své tělo a své srdce. A co je nejdůležitější – přeji vám všem nádherné a klidné svátky prožité s těmi, kteří vás skutečně milují!