Domů › Příběhy › Mrazivé tajemství ze střední: Milovala jsem svou učitelku (50). Její jediný pohled mi navždy zničil život
Mrazivé tajemství ze střední: Milovala jsem svou učitelku (50). Její jediný pohled mi navždy zničil život
Lenka (30) se už čtrnáct let trápí vzpomínkou na svou první velkou lásku. Nebyl to spolužák, ale elegantní profesorka Magda. To, co se stalo během slavnostního předávání maturitních vysvědčení, ji pronásleduje dodnes jako noční můra.
Je to už dlouhých čtrnáct let, co jsem opustila brány gymnázia v našem okresním městě, ale ta vzpomínka je v mé mysli vypálená jako cejch. Čas prý hojí všechny rány, ale v mém případě to neplatí. Jsou dny, kdy se probouzím zpocená hrůzou, a před očima mám stále ten jeden jediný okamžik, který definoval zbytek mého dospělého života. Bylo mi tehdy sladkých šestnáct, věk, kdy si člověk myslí, že mu patří celý svět a že láska hory přenáší. Jenže ta moje láska byla zakázaná, nepochopená a – jak se nakonec ukázalo – krutě potrestaná. Nezamilovala jsem se do kluka od vedle, ale do své třídní profesorky Magdy. Bylo jí padesát, byla vdaná, respektovaná a pro mě představovala naprostý ideál ženy.Celé měsíce jsem se trápila, než jsem sebrala odvahu jí to říct. Srdce mi bušilo až v krku, dlaně se mi potily a měla jsem pocit, že omdlím, když jsem za ní tehdy po vyučování zašla do kabinetu. Bylo to pouhé dva týdny před slavnostním vyřazením maturantů – třídy, která byla ročník nade mnou. S dětskou naivitou a upřímností jsem jí vyznala své city. Řekla jsem jí, že pro mě znamená víc než jen pedagog, že k ní cítím něco hlubokého, co nedokážu ovládnout. Už si ani nepamatuji její přesnou reakci, byla v šoku, možná trochu zaskočená, ale nebylo to vyloženě odmítavé. Nebo jsem si to alespoň ve své zamilované zaslepenosti myslela. Žila jsem v naději, v bublině očekávání, která měla brzy prasknout tím nejkrutějším způsobem.Den slavnostního vyřazení maturantů v městském kulturním domě byl slunečný a vzduch voněl blížícím se létem. Přišla jsem tam se svou maminkou, obě jsme byly svátečně oblečené a panovala dobrá nálada. Ještě před začátkem ceremoniálu jsme v předsálí potkaly Magdu. Když jsem ji uviděla, podlomila se mi kolena. Vypadala úchvatně, ve svém kostýmku byla ztělesněním elegance. A co bylo nejdůležitější – usmála se na nás. Přistoupila k nám, naprosto přirozeně a srdečně pozdravila mou matku a prohodila s námi pár zdvořilostních frází. V tu chvíli se zdálo, že je všechno v naprostém pořádku, že mé vyznání naše vztahy nenarušilo, ba naopak.Atmosféra byla uvolněná, moje maminka byla z paní profesorky nadšená. „To je ale milá dáma, Lenko,“ špitala mi do ucha a já se ddmula pýchou. Magda se chovala tak nenuceně, že by nikoho nenapadlo, jaké tajemství leží mezi námi. Dokonce, když máma vytáhla fotoaparát a zeptala se, jestli si nás může vyfotit, Magda bez váhání souhlasila. Stoupla si vedle mě, cítila jsem její parfém, teplo jejího těla, a obě jsme se usmály do objektivu. Byla to dokonalá chvíle. Byla usměvavá, milá, prostě úžasná. Tenkrát jsem si myslela, že to je důkaz, že mě bere, že mě akceptuje, možná že ke mně i něco cítí. Jak strašně jsem se mýlila.O hodinu později se všechno změnilo. Usadily jsme se v sále, seděly jsme někde uprostřed v dřevěných lavicích, obklopené dojatými rodiči a nervózními studenty. Hrála slavnostní hudba, Gaudeamus Igitur se neslo prostorem a já jsem netrpělivě vyhlížela průvod profesorů. Byla jsem do ní tak beznadějně zamilovaná, že jsem nevnímala nic jiného než ji. Když konečně vešla do sálu, můj pohled se k ní přišpendlil jako magnet. Srdce mi zaplesalo. Zářila jsem štěstím a vyslala k ní ten nejzamilovanější, nejotevřenější úsměv, jakého jsem byla schopná. Čekala jsem opětování, čekala jsem ten milý výraz z předsálí.Ale to, co přišlo, mnou otřáslo do morku kostí. Magda se na mě nepodívala s úsměvem. Její tvář zkamenedla. Když její oči našly v davu ty moje, neviděla jsem v nich laskavost, kterou jsem znala. Její pohled se do mě zavrtal s takovou intenzitou a chladem, že jsem přestala dýchat. Byl to nenávistný, spalující pohled. Dívala se na mě, jako by mě chtěla na místě zabít, jako bych byla ten nejodpornější hmyz, který je třeba zašlápnout. V těch očích nebyla jen lhostejnost, byla tam čirá, nefalšovaná zloba. Jako by mě chtěla nejen sprovodit ze světa, ale spálit mé tělo na popel a ten popel rozprášit do nicoty, aby po mně nezbyla ani stopa.Byl to naprostý šok. Nechápala jsem to. Co se stalo během té jedné hodiny? Proč se ta milá žena, která se se mnou fotila, proměnila v tuto fúrii? Zmateně jsem na ni zírala a v zoufalé snaze zvrátit tu situaci jsem se na ni zkusila znovu nesměle, nadějně usmát. Můj výraz v obličeji křičel to, co jsem jí řekla před dvěma týdny: „Miluji tě, záleží mi na tobě.“ Doufala jsem, že se spletla, že se jen mračí kvůli slunci nebo starostem. Ale ona neuhnula. Její tvář zůstala tvrdá jako žula.Její reakce na můj druhý, prosebný pohled byla snad ještě drtivější. Už neřekla ani slovo, ale její mimika mluvila jasnou řečí. Dávala mi najevo absolutní opovržení. Tím pohledem mi odpověděla na mé vyznání lásky jasněji, než kdyby mi vlepila facku. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, jak se mi hroutí svět. Všechna naděje, kterou jsem si hýčkala, se roztříštila o tu ledovou stěnu její nenávisti. Seděla jsem tam vedle své mámy, která tleskala maturantům, a uvnitř jsem umírala. Cítila jsem se tak malá, tak zahanbená a tak strašně, strašně osamělá.Ten den byl posledním dnem, kdy se na mě Magda podívala. Byl to poslední okamžik, kdy existovala jakákoliv interakce mezi námi. Od té chvíle, až do mé vlastní maturity o dva roky později, pro mě přestala existovat – a já pro ni. Nikdy už se na mě neusmála, nikdy mě neoslovila, pokud to nebylo nezbytně nutné v rámci výuky, a i tehdy se dívala skrze mě, jako bych byla ze skla. Vymazala mě. Ignorovala mou existenci tak důkladně, že jsem začala pochybovat, jestli jsem vůbec skutečná.Nejhorší na tom všem bylo to ticho. Nikdy se o tom s nikým nezmínila. Nikdy jsem nezaslechla žádnou drbnu, žádnou narážku od spolužáků nebo jiných učitelů. Mohla mě nahlásit řediteli, mohla si stěžovat rodičům, mohla udělat skandál. Ale ona neudělala nic. Jen mě potrestala tím strašlivým mlčením a absolutním nezájmem. Byla jsem pro ni mrtvá. Doslova, jako bych pro ni zemřela v tu chvíli v kulturním domě. Ta fotka, kterou máma udělala, je jediným důkazem, že se ke mně někdy chovala lidsky.Dodnes, i po čtrnácti letech, mě to trápí. Ležím v noci v posteli a přehrávám si tu scénu stále dokola. Proč se na mě tak podívala? Co ten pohled znamenal? Snažila se mi tím beze slov říct, že mé poblouznění je nevhodné, nechutné a že se to nikdy nestane? Chtěla mě vyděsit, abych jí dala pokoj? Možná měla strach. Možná se bála, že se to provalí, že přijde o pověst, o práci. Ale proč potom ta komedie před mou mámou?Ta dichotomie chování mě ničí. Co se stalo v té jedné hodině mezi setkáním v předsálí a nástupem do sálu? Přece nemohla jen tak otočit o sto osmdesát stupňů bez důvodu. Byla milá, vtipkovala, nechala se obejmout kolem ramen pro fotku. A pak... smrt v očích. Přemýšlím, jestli si v té pauze uvědomila vážnost situace, nebo jestli ji někdo varoval. Ale ty oči... v těch nebyl strach, v těch byla čirá nenávist k mé osobě.Cítím se zrazená. Ne proto, že by mou lásku neopětovala – s tím se dalo počítat, byl tam věkový rozdíl, postavení učitel-žák, to všechno jsem racionálně chápala. Cítím se zrazená jako člověk. Byla to moje mentorka, někdo, kým jsem vzhlížela. Zneužila mé důvěry a mé otevřenosti k tomu, aby mi způsobila psychickou jizvu, která se nikdy nezhojila. Místo laskavého odmítnutí, které bych přijala s pláčem, ale pochopením, zvolila krutost.Nejvíce mě děsí otázka: Jak mi mohla tak snadno zničit život? Protože ona ho opravdu zničila. Od té doby mám problém věřit lidem, zejména autoritám. Mám problém se otevřít v partnerských vztazích. Kdykoliv někomu projevím náklonnost, v podvědomí čekám ten „Magdin pohled“. Čekám, kdy se úsměv změní v nenávistnou grimasu. Nosím v sobě strach, že mé city jsou něco špatného, něco, za co si zasloužím být spálena na popel.Stále doufám, že jednoho dne potkám někoho, kdo mi vysvětlí, proč to udělala. Nebo že potkám ji a ona mi to řekne do očí. I když vím, že je to nepravděpodobné. Magda už je možná v důchodu, možná na mě dávno zapomněla. Pro ni jsem byla jen hloupá puberťačka s nevhodnými city. Ale pro mě byla středobodem vesmíru, který se zhroutil do černé díry. A v té černé díře žiji dodnes, uvězněná v tom jediném, nekonečném, nenávistném pohledu.