Domů › Příběhy › Mrazivý zážitek na noční silnici: Chtěl jen svézt, nebo mě přišel varovat ze záhrobí?
Mrazivý zážitek na noční silnici: Chtěl jen svézt, nebo mě přišel varovat ze záhrobí?
Vracela jsem se domů po opuštěné okresce, když se z tmy vynořila postava. Ten pohled mi dodnes nedá spát a každou noc se ptám: Koho jsem to vlastně potkala?
Byl pozdní čtvrteční večer a já jsem se vracela ze služební cesty z Brna směrem na Jihlavu. Hodinky na palubní desce ukazovaly půl dvanácté v noci a já se nemohla dočkat, až konečně zapluji do své měkké postele. Silnice byla v tu hodinu téměř liduprázdná, jen občas mě oslnily reflektory protijedoucího kamionu nebo mě doprovázela tlumená světla osamělých benzínek, které v noční krajině vypadaly jako majáky pro zbloudilé duše. Kolem mě se rozprostíral ten zvláštní, až tísnivý klid, který člověk zažije jen na venkovských cestách, když je svět kolem utopený v neprostupné černi a rádio hraje jen potichu, aby nerušilo tu posvátnou i děsivou atmosféru noci. Moje myšlenky se toulaly u rodiny a u toho, co všechno musím ráno stihnout, když vtom mé oči zachytily něco neobvyklého u krajnice.Kousek za odbočkou na zapadlou vesničku, kde nebylo široko daleko vidět jediné světýlko z okna, stál u silnice muž. Na první pohled vypadal úplně obyčejně, ale čím blíž jsem byla, tím víc mě poléval podivný neklid. Měl na sobě sněhobílou košili, která v záři mých dálkových světel skoro až nepřirozeně světélkovala, a tmavé společenské kalhoty. Žádný batoh, žádná taška, nikde žádné auto, které by mělo poruchu a vysvětlovalo by jeho přítomnost uprostřed polí. Stál tam prostě jen tak, vzpřímený a nehybný, jako by na tom konkrétním metru asfaltu zapustil kořeny už před dávnými lety. Srdce se mi rozbušilo v hrdle a v hlavě mi blikala červená kontrolka, která mi radila, abych prostě jen přidala plyn a dívala se přímo před sebe.Jenže ten muž na mě nemával, nekřičel, ani se nesnažil agresivně zastavit mé auto. On se prostě jen díval. Jeho pohled byl upřený někam před sebe, na prázdnou silnici, jako by tam viděl něco, co mým očím zůstávalo skryto. Normálně bych za žádnou cenu v noci osamělému stopaři nezastavila, bezpečnost je pro mě na prvním místě a v dnešní době člověk nikdy neví, na koho narazí. Ale v tu chvíli se ve mně něco hnulo, byl to snad soucit, nebo ta pověstná ženská intuice, která mi našeptávala, že se děje něco neobvyklého. Podvědomě jsem sundala nohu z plynu a auto začalo pomalu zpomalovat, až se kola zakousla do štěrku u krajnice jen pár metrů od něj.Jakmile jsem se přiblížila na dosah, muž pomalu zvedl ruku. Nebylo to to klasické gesto stopaře s palcem nahoru, které vídáme u silnic běžně. Jeho pohyb byl plynulý, váhavý a až neuvěřitelně pomalý, jako by se snad jen chtěl ujistit, že ho skutečně vidím, že není jen přízrakem v mých unavených očích. Cítila jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz. Stáhla jsem okénko jen na malou škvíru, abych se cítila bezpečněji, a zeptala se se staženým hrdlem: „Dobrý večer, pane, stalo se něco? Potřebujete pomoci?“ Moje dlaně se pevně svíraly kolem volantu a byla jsem připravená okamžitě zařadit jedničku a odjet, kdyby udělal jakýkoliv prudký pohyb.Muž se na mě podíval a na jeho tváři se objevil neuvěřitelně zdvořilý a klidný úsměv. Působil sice unaveně, ale v jeho hlase nebyla ani stopa po agresi nebo naléhavosti. „Dobrý večer,“ odpověděl tichým, ale jasným hlasem, který mě na chvíli uklidnil. „Potřeboval bych jen kousek popovézt… stačí kamkoliv dál po téhle silnici.“ Jeho slova zněla tak prostě, a přesto ve mně vyvolávala další vlnu otázek. Kam by chtěl v tuhle hodinu uprostřed ničeho jet? Proč nemá kabát, když je venku sychravý podzimní večer? I když mi na něm něco nesedělo – nebylo to nic děsivého, spíš pocit, že sem do toho času a prostoru prostě nepatří – nakonec jsem se rozhodla mu důvěřovat.S mírným zaváháním a hlubokým nádechem jsem odemkla centrální zamykání. Cvaknutí zámků znělo v tichu noci jako výstřel z pistole. Muž přistoupil k autu, jeho pohyby byly lehké a tiché, skoro jako by se vznášel nad zemí. Natáhl ruku, otevřel dveře spolujezdce a jednou nohou už nastoupil dovnitř. Cítila jsem závan chladu, který s ním do kabiny pronikl, ale nebylo to takové to klasické podzimní mrazíky, byl to chlad, který jako by vycházel přímo z něj. Už jsem se nadechovala, že ho pozdravím a zeptám se, kam přesně to bude, když se najednou zprudka zastavil. Zůstal v té nepohodlné pozici, půl těla v autě a půl venku, jako by ho někdo neviditelný chytil za rameno.V ten moment se stalo něco, co si nedokážu vysvětlit. Muž zničehonic otočil hlavu směrem dozadu, k temným a nekonečným polím, která lemovala silnici. Díval se tam dobré tři sekundy, které mi v tu chvíli připadaly jako věčnost. Jeho výraz se změnil z unaveného klidu v něco hlubšího, v odevzdanost nebo snad v poslušnost. Měla jsem pocit, že někdo tam z té tmy zavolal jeho jméno, ačkoli já jsem neslyšela vůbec nic než vzdálené šumění větru v korunách stromů. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho slyšela až v uších, a v duchu jsem se modlila, aby se už konečně rozhodl, zda nastoupí, nebo ne.Poté se ke mně znovu otočil, ale tentokrát už se neusmíval. Jeho pohled byl smutný a omluvný. „Vlastně… ne. Nezlobte se, že jsem vás zdržel, nechtěl jsem vám způsobit potíže,“ řekl tiše, skoro šeptem. Pomalu vytáhl nohu z auta a s tichým klapnutím dveře zavřel. Udělal pár kroků zpět a prostě vykročil směrem do té absolutní tmy, tam, kde nebylo nic než hluboká oranice a pustina. Sledovala jsem ho v zrcátku, jak jeho bílá košile mizí v černočerné tmě. Neběžel, neutíkal, prostě jen kráčel pryč s jistotou člověka, který přesně ví, kde je jeho cíl, i když pro mě tam nebyl nic než prázdnota.Během deseti vteřin byl pryč. Úplně se vypařil. Nebylo to tak, že by se schoval za nějaký strom nebo keř – v okolí široko daleko nic takového nebylo. Prostě se rozplynul v té tmě, jako by ho pohltila sama noc. Zůstala jsem sedět v autě s motorem běžícím na volnoběh, ruce se mi třásly na volantu a v autě stále ještě visel ten zvláštní, nepřirozený chlad. Čekala jsem několik minut, jestli se přece jen nevrátí, jestli to nebyl jen nějaký krutý žert nebo jestli ten člověk nepotřebuje pomoc v nějakém záchvatu zmatenosti, ale silnice i pole zůstávaly děsivě tiché a prázdné.Nakonec jsem zařadila rychlost a rozjela se, ale celou cestu domů jsem se nedokázala zbavit nutkání neustále kontrolovat zpětné zrcátko. Měla jsem pocit, že na zadním sedadle někdo sedí, že mě někdo sleduje, přestože jsem věděla, že jsem v autě sama. Ten pocit tísně a nepochopení se mě držel jako klíště. Když jsem konečně dorazila do osvětleného města, cítila jsem obrovskou úlevu, ale otázky v mé hlavě neutichaly. Kdo to byl? Byl to skutečný člověk z masa a kostí, nebo jen ozvěna něčeho, co se na tom místě kdysi stalo?Druhý den jsem se pokoušela na internetu dohledat, jestli se na tom úseku silnice nestala nějaká nehoda, ale nic konkrétního jsem nenašla. Přesto mi ten zážitek změnil pohled na noční cestování. Už nikdy se na tu silnici nedívám stejnýma očima a pokaždé, když projíždím kolem toho osudného místa, podvědomě šlapu na plyn. Ta bílá košile a ten tichý, omluvný hlas mě pronásledují v mých snech a nutí mě přemýšlet o věcech mezi nebem a zemí, o kterých v běžném denním shonu raději nechceme vědět.Možná to byl jen zmatený poutník, který si to v poslední chvíli rozmyslel. Ale ta jistota, se kterou kráčel do té absolutní tmy, mě děsí nejvíc. Jako by tam na něj někdo čekal, někdo, koho jsem já nemohla vidět ani slyšet. Od té doby vím, že noc má svá vlastní pravidla a své vlastní obyvatele, kteří se nám občas ukážou jen proto, aby nám připomněli, jak málo toho o světě kolem nás skutečně víme. A já se ptám sama sebe: Kdybych tehdy nezastavila, stalo by se něco jinak? Nebo byl ten muž poslem, který mě měl jen na chvíli vytrhnout z mého stereotypu a ukázat mi, že hranice mezi naším světem a tím „druhým“ je tenčí, než si myslíme?Dnes už vím jedno – na opuštěných silnicích už nikdy nikomu nezastavím. Ne z lhostejnosti, ale ze strachu, že by ten příští stopař mohl skutečně nastoupit a už nikdy z mého auta, ani z mého života, neodejít. Ta neznámá postava u krajnice mi dala lekci, na kterou se nezapomíná. Někdy je totiž lepší zůstat ve svém bezpečném plechovém vězení a nevšímat si toho, co nás volá z temnoty polí. Každý máme svůj osud a ten muž v bílé košili měl ten svůj zjevně napsaný jinde než na sedadle mého vozu.Stále mi to leží v hlavě a často o tom vyprávím svým kamarádkám u kávy, i když vidím, že mi některé z nich tak úplně nevěří. Myslí si, že jsem byla jen unavená a že si se mnou pohrála fantazie a stíny. Ale já vím, co jsem viděla. Viděla jsem oči, které byly starší než ta silnice sama, a cítila jsem chlad, který nepocházel z tohoto světa. A tak se ptám i vás, milé čtenářky: Kdyby na vás v noci na opuštěné silnici zamával osamělý člověk, který vypadá, že pomoc nepotřebuje, a přesto vás prosí o svezení, našly byste v sobě odvahu zastavit?Věřte své intuici, protože ta nás málokdy klame. Někdy je to právě ten vnitřní hlas, který nás zachrání před něčím, co nedokážeme pochopit. Já jsem tu noc domů dojela v pořádku, ale část mé duše tam na té silnici u těch temných polí zůstala už navždy. A pokaždé, když vidím u silnice stát někoho v bílém, raději se podívám jinam a v duchu pošlu krátkou modlitbu za všechny zbloudilé duše, které hledají cestu domů tam, kam my ostatní zatím nesmíme.