Domů › Příběhy › Mrazivé proroctví na ulici: Přežil jsem svou vlastní smrt, ale slova malého chlapce mi vzala naději
Mrazivé proroctví na ulici: Přežil jsem svou vlastní smrt, ale slova malého chlapce mi vzala naději
Karel (42) doslova utekl hrobníkovi z lopaty. Po děsivé autonehodě se proti všem předpokladům lékařů vrátil do života. Když si však myslel, že má to nejhorší za sebou, setkání s neznámým dítětem na sídlišti mu zmrazilo krev v žilách.
Ten večer se mi vryl do paměti jako vypálený cejch, který už nikdy nezmizí. Bylo to před několika měsíci, sychravý listopadový podvečer, kdy tma padá na krajinu příliš brzy a s sebou přináší lezavý chlad. Vracel jsem se domů z práce po okresní silnici nedaleko Benešova. Byl jsem unavený, v rádiu hrála nějaká utahaná melodie a jediné, na co jsem myslel, byla horká sprcha a večeře. Déšť bubnoval do střechy mého staršího fordu s takovou intenzitou, že stěrače nestíhaly tu záplavu vody pobírat. Jel jsem opatrně, ale osud má zřejmě své vlastní plány, které s naší opatrností nepočítají. Najednou, bez jakéhokoliv varování, se volant v mých rukou protočil jako dětská hračka.Vteřina hrůzy se protáhla do nekonečna. Cítil jsem, jak auto ztrácí kontakt s vozovkou. Aquaplaning. Ta bezmoc, kdy podvozek klouže po vodním filmu a vy jste jen pasivním pasažérem ve stroji, který se řítí do záhuby, je nepopsatelná. Tachometr ukazoval něco přes sto kilometrů v hodině, když se auto začalo sunout bokem. Čas se v tu chvíli opravdu zpomalil, přesně jak to popisují lidé, kteří se ocitli tváří v tvář smrti. Viděl jsem každou kapku deště, jak se tříští o přední sklo, a blížící se betonová svodidla dělící silnici mi připadala jako obrovská šedá stěna, která se na mě pomalu, ale nezadržitelně řítí.Náraz přišel s ohlušujícím skřípěním kovu a třeskem tříštícího se skla. Jakmile se přední nárazník dotkl betonu, ten zpomalený film se okamžitě přetrhl a realita nabrala zběsilé tempo. Cítil jsem, jak se auto vymrštilo do vzduchu. Svět se se mnou zatočil v šíleném kolotoči. Pamatuji si jen střípky – záblesk světel, temné nebe, mokrý asfalt, a zase nebe. Auto udělalo několik kotrmelců, než dopadlo o dobrých patnáct metrů dál do příkopu. Všechno ztichlo, jen v uších mi pískalo tak intenzivně, že to přehlušilo i bubnování deště.Další vzpomínka je rozmazaná a plná bolesti a modrých majáků. Probral jsem se ve chvíli, kdy mě hasiči vystříhávali z vraku. Slyšel jsem jejich naléhavé hlasy, cítil pach benzínu a krve. „Držte se, chlape, nezavírejte oči!“ křičel na mě někdo, ale víčka byla těžká jako olovo. Ztrácel jsem vědomí a zase se do něj vracel, zatímco záchranáři bojovali o každou vteřinu mého života. Pamatuji si chlad nosítek a pak už jen milosrdnou temnotu, která mě pohltila v sanitce.Skutečné probuzení přišlo až o několik dní později v nemocničním pokoji na jednotce intenzivní péče. Bylo to probuzení do světa bolesti. Každý nádech byl utrpením, každá buňka v mém těle křičela. Nade mnou se skláněl obličej lékaře, jehož výraz nevěstil nic dobrého. Měl jsem pocit, že mé tělo je jeden velký, rozbitý puzzle, který už nikdo nikdy nesloží dohromady. A nebyl jsem daleko od pravdy. Diagnóza byla zdrcující a lékaři mi ji servírovali s profesionální, ale chladnou upřímností.Moje pravá noha byla roztříštěná na několika místech, levá kost vřetenní byla zlomená tak nešťastně, že vyžadovala okamžitou operaci. Obličej jsem měl plný řezných ran od skla a modřin, vypadal jsem, jako bych prošel mlýnkem na maso. Ale to nejhorší teprve přišlo. Poranění páteře. Lékaři kroutili hlavami a opatrně mi naznačovali, že je velká pravděpodobnost trvalých následků. Slova jako „invalidní vozík“ nebo „ochrnutí“ sice nepadla přímo, ale visela ve vzduchu jako těžký, dusivý mrak. Nikdo si nebyl jistý, jestli se z toho vůbec dostanu, natož jestli budu ještě někdy chodit.Ale já jsem se rozhodl, že to nevzdám. V tu chvíli se ve mně probudila jakási zvířecí touha přežít, vzdor proti osudu. Řekl jsem si, že nebudu statistikou. Následující měsíce byly peklem na zemi. Absolvoval jsem desítky operací, nekonečné hodiny rehabilitací, při kterých jsem bolestí kousal do polštáře, abych nekřičel. Učil jsem se znovu hýbat prsty, zvedat ruku, posazovat se. Každý milimetr pohybu byl vykoupený litry potu a slz. Personál nemocnice mě začal přezdívat „zázrak“, protože jsem dělal pokroky tam, kde to medicínské tabulky vylučovaly.Po půl roce úmorné dřiny jsem všem vytřel zrak. Nejenže jsem se postavil na nohy, ale dokázal jsem chodit bez holí. Když jsem opouštěl brány nemocnice, cítil jsem se jako znovuzrozený. Byl to Karel verze 2.0. Moje tělo sice neslo jizvy a občas pobolívalo při změně počasí, ale žil jsem. A co víc, začal jsem vnímat svět úplně jinak. Věci, které jsem dřív bral jako samozřejmost, mi teď připadaly jako dary z nebes. Zelená tráva, zpěv ptáků, vůně ranní kávy – to všechno mě naplňovalo euforií.Rozhodl jsem se změnit svůj životní styl. Už žádné spěchání, žádný stres za volantem. Auto jsem nechal sešrotovat a nepořídil si nové. Všude jsem chodil pěšky. Miloval jsem ten pocit, kdy se moje nohy dotýkají země, kdy cítím každý krok. Bylo to moje každodenní vítězství nad smrtí. Procházel jsem se parkem, chodil pěšky do práce i na nákupy. Lidé mě na ulici zdravili a já se na ně usmíval jako blázen, protože jsem byl prostě šťastný, že dýchám stejný vzduch jako oni.A pak přišel ten den. Bylo krásné úterní odpoledne, slunce svítilo a já se vydal do nedaleké večerky pro minerálku. Cítil jsem se skvěle, v kapse mi cinkaly drobné a v hlavě jsem si pobrukoval písničku. Na chodníku proti mně šla mladá maminka, mohlo jí být tak třicet, a za ruku vedla malého chlapce. Klukovi bylo odhadem pět let, měl blonďaté vlásky a velké, modré oči. Vypadali jako reklama na šťastnou rodinu.Když jsme se k sobě přiblížili, chlapec zvedl hlavu a podíval se na mě. V tu chvíli se zastavil čas podruhé v mém životě. Ten pohled nebyl dětský. Nebyla v něm zvědavost ani plachost. Byla v něm čirá, nefalšovaná hrůza. Vypadal, jako by právě uviděl ducha, nebo něco mnohem horšího. Jeho tvářička zbledla a spodní ret se mu začal třást. Zastavil se uprostřed kroku, až do něj matka, která si ničeho nevšimla, narazila.„Kubíku, co se děje? Pohni se, spěcháme,“ napomenula ho jemně, ale chlapec se ani nehnul. Pevně svíral její ruku, ale oči měl přilepené na mně. Nebyl to pohled na mé jizvy v obličeji – na ty už si lidé zvykli a děti se na ně dívaly spíš se zájmem. Tohle bylo jiné. Díval se, jako bych byl netvor, který vylezl z kanálu. Jako bych tam vůbec neměl být. Cítil jsem, jak mi po zádech stéká studený pot, ačkoliv bylo teplo. Ten chlapec viděl něco, co nikdo jiný neviděl.Pak pustil matčinu ruku, zakryl si obličej dlaněmi a začal usedavě plakat. Nebyl to vzteklý pláč dítěte, kterému nekoupili zmrzlinu. Byl to pláč plný zoufalství a strachu. Matku to samozřejmě vyděsilo. Okamžitě si k němu dřepla, objala ho a začala ho utišovat. „Zlato, co se stalo? Bolí tě něco? Lekl ses toho pána?“ Podívala se na mě s omluvným výrazem, ale v očích jí také hlodal strach z reakce jejího syna. Já jsem tam jen stál, neschopen pohybu, jako přimrazený.Chlapec se zajíkal, slzy mu máčely tričko a třásl se jako osika. Matka se ho znovu zeptala, tentokrát naléhavěji: „Kubíku, prosím tě, řekni mi, co se děje! Proč pláčeš?“ Chlapec pomalu sundal ruce z obličeje. Jeho oči byly zarudlé a plné něčeho, co do dětského světa nepatří. Podíval se znovu na mě, pak na matku a roztřeseným hlasem, který se mi zařízl do srdce jako střep z té autonehody, pronesl větu, která navždy změnila můj pohled na moje „zázračné“ přežití.„Mami,“ vzlykl a ukázal na mě třesoucím se prstem, „ten pán... on to neměl přežít. On už tady nemá být.“Ta slova visela ve vzduchu mezi námi jako ortel. Matka ztuhla a v šoku se na mě podívala. Já jsem cítil, jak se mi podlamují ta pracně uzdravená kolena. Nebyla to jen dětská fantazie. V jeho hlase byla jistota stará jako svět sám. V tu chvíli jsem si uvědomil, že můj boj o život možná nebyl vítězstvím, ale chybou v systému. Že jsem možná oklamal smrt, ale ona si to pamatuje. A ten malý chlapec to věděl. Od té doby chodím po ulicích a čekám. Čekám, kdy si osud přijde pro to, co mu dlužím.