Domů › Příběhy › MÍSTO VYSNĚNÉ PRÁCE MĚ ČEKALA PAST: TAJEMNÝ JAKUB MĚL ZVRÁCENÝ PLÁN, ZE KTERÉHO MRAZÍ
MÍSTO VYSNĚNÉ PRÁCE MĚ ČEKALA PAST: TAJEMNÝ JAKUB MĚL ZVRÁCENÝ PLÁN, ZE KTERÉHO MRAZÍ
Lenka (19) po maturitě marně hledala zaměstnání. Když se jí ozval syn majitele luxusního butiku s nabídkou místa, byla nadšená. Brzy ale zjistila, že nejde jen o peníze, ale o holý život.
Letošní rok byl pro mě jednou velkou zkouškou dospělosti, a to doslova i v přeneseném slova smyslu. Konečně jsem oslavila osmnáctiny, úspěšně odmaturovala a těšila se na novou kapitolu života na vysoké škole. Jenže realita všedních dní mě zasáhla tvrději, než jsem čekala. Ať jsem poslala životopis kamkoliv, všude mě odmítli. V lepším případě mi přišel automatický e-mail, v tom horším se neozvali vůbec. Ta bezmoc, kdy chcete pracovat, snažíte se, ale nikdo vám nedá šanci, mě ničila. Cítila jsem se zbytečná a moje sebevědomí klesalo s každým dalším odmítnutím hlouběji k bodu mrazu.Žiji ve větším městě na severu Čech, v regionu, o kterém se často říká, že je drsný. A bohužel, není to jen fráze. Všichni víme, že v určitých čtvrtích bují kriminalita a že drogové gangy nejsou jen výmyslem z amerických filmů. Často slyšíme příběhy o mladých lidech, kteří se zapletli s nesprávnou partou, začali jako poslíčci a skončili ve vězení, nebo ještě hůř. Vždycky jsem si myslela, že mně se to netýká, že já jsem ta slušná holka z dobré rodiny. Jak strašně jsem se mýlila, když jsem si myslela, že zlo chodí jen temnými uličkami a nečíhá na internetu.Byla jsem zoufalá. Procházela jsem inzertní portály, skupiny na Facebooku, a nakonec jsem v návalu beznaděje napsala i na jedno diskuzní fórum zaměřené na naše město. Byla to chyba. Pokud jsou sociální sítě plné podivínů, anonymní fóra jsou stokou, kde nikdy nevíte, kdo se skrývá za přezdívkou. Poptávala jsem jakoukoliv brigádu, administrativu, výpomoc v obchodě, cokoliv. Chtěla jsem si jen vydělat na skripta a trochu přispět rodičům na domácnost.Netrvalo dlouho a ozval se mi mladík, který vystupoval pod jménem Jakub. Podle profilu a stylu psaní mu mohlo být tak kolem dvaceti let, působil velmi mile a vstřícně. Napsal mi soukromou zprávu, že jeho otec vlastní zavedený obchod s módou v centru města a že akutně shánějí asistentku prodeje. Moje srdce zaplesalo. Byla to přesně ta příležitost, na kterou jsem čekala. Představovala jsem si, jak budu pracovat v krásném prostředí, mezi oblečením, a konečně budu mít vlastní příjem.Jakub byl velmi přesvědčivý. Vyměnili jsme si několik zpráv, ve kterých mi barvitě popisoval náplň práce. Znělo to až příliš dobře, ale moje naivní já nechtělo vidět varovné signály. Pak ale přišel ten moment, kdy se naše konverzace stočila divným směrem. Jakub mi vysvětlil, že otec je stará škola, ale on se snaží zavádět moderní technologie, včetně plateb kryptoměnami. Tvrdil, že potřebuje ověřit funkčnost nějakého systému, a požádal mě o „malou službu“, která měla být zároveň mou vstupní zkouškou loajality.Celé to znělo komplikovaně, ale ve zkratce po mě chtěl, abych zašla do nejbližší trafiky nebo k terminálu a vložila určitou částku na kód, který mi poslal. Jednalo se o zhruba tisíc korun. Tvrdil, že mi peníze okamžitě vrátí v hotovosti, až se setkáme v obchodě, a že se za mě u otce přimluví, abych tu práci dostala hned. Váhala jsem. Můj vnitřní hlas křičel, že je to hloupost, že se za práci neplatí předem. Ale touha po zaměstnání a strach, že tuto jedinečnou šanci propásnu, byly silnější než zdravý rozum.S mobilem v ruce a bušícím srdcem jsem vyrazila do města. Byl sychravý podzimní podvečer, vítr mi cuchal vlasy a já se cítila podivně nervózní. Došla jsem k terminálu a s třesoucími se prsty zadala kód, který mi Jakub poslal. Když automat spolkl mé peníze – mé poslední úspory z kapesného – projelo mnou ledové mrazení. Právě jsem poslala peníze někomu, koho jsem v životě neviděla. Okamžitě jsem mu napsala, že je hotovo. Odepsal hned. Byl milý, děkoval mi a ujišťoval mě, že jsem zachránkyně.Napsal mi, že pracuje v obchodě s názvem „Moda Style“ přímo na náměstí. Měla jsem tam za ním dorazit. Jenže pak přišla další zpráva: „Zdržel jsem se na obědě, obchod je zatím zamčený. Počkej chvíli, už tam běžím.“ Byla jsem ale netrpělivá a taky plná úzkosti z toho, zda jsem neudělala chybu. Rozhodla jsem se, nebudu čekat někde na lavičce v zimě, a zamířila jsem k obchodu rovnou. K mému překvapení se v oknech svítilo a dveře nebyly zamčené, jak tvrdil. Bylo otevřeno.Vstoupila jsem dovnitř. Vůně nového textilu a drahého parfému mě udeřila do nosu. Za pultem stál starší elegantní muž, zřejmě majitel. Rozhlížela jsem se po Jakubovi, ale nikde jsem ho neviděla. Sebrala jsem odvahu a přistoupila k pultu. „Dobrý den, hledám Jakuba, měl by tu pracovat, je to prý syn majitele,“ vykoktala jsem ze sebe. Muž se na mě podíval s naprostým nepochopením. „Slečno, tady žádný Jakub nepracuje a syna nemám. Jste si jistá, že máte správnou adresu?“V tu chvíli se mi podlomila kolena. Krev se mi odlila z tváře a já cítila, jak se mi točí hlava. „Ale... on říkal... poslal mě sem...“ blekotala jsem nesmysly. Muž se na mě díval soucitně, ale zároveň podezřívavě. Došlo mi to. Nalletěla jsem. Okradl mě. Cítila jsem obrovskou hanbu. Omluvila jsem se a rychle vycouvala z obchodu na chladnou ulici. Slzy se mi draly do očí. Jak jsem mohla být tak hloupá? Přišla jsem o tisícovku, kterou jsem nutně potřebovala.Když jsem stála před obchodem a snažila se rozdýchat ten šok, zazvonil mi telefon. Neznámé číslo. Zvedla jsem to. „Haló?“ ozvalo se na druhé straně. Byl to on. Poznala jsem ten hlas, i když jsem ho slyšela poprvé. Byl to Jakub. „Kde jsi?“ zeptal se naléhavě. Jeho tón nebyl omluvný, byl... dravý. Polkla jsem a roztřeseným hlasem odpověděla: „Jsem před tím obchodem. Byla jsem uvnitř. Řekli mi, že tam nikdo takový nepracuje. Že jsi lhal.“V telefonu nastalo ticho. Čekala jsem výsměch, nadávky, nebo že zavěsí. Místo toho se ozval jen chladný dech. „Takže ty jsi tam šla, i když jsem ti říkal, abys počkala?“ zeptal se tiše. V jeho hlase bylo něco, co mě vyděsilo víc než ztráta peněz. Bez slova zavěsil. Stála jsem tam s němým telefonem u ucha a rozhlížela se kolem sebe. Náměstí bylo plné lidí, ale já se najednou cítila naprosto sama a zranitelná.Cestou domů v autobuse jsem nad tím přemýšlela. Mohlo by se zdát, že šlo o obyčejný podvod. Že chtěl jen vytáhnout z naivní holky peníze. Ale něco mi na tom nesedělo. Proč mě nezablokoval v momentě, kdy jsem poslala peníze? To by udělal každý běžný podvodník. Má peníze, zmizí. Ale on se mnou komunikoval dál. Volal mi. Chtěl vědět, kde přesně stojím. Proč ho to zajímalo, když už dosáhl svého? Proč mě chtěl udržet na místě nebo mě někam navést?Až doma, v bezpečí svého pokoje, když jsem si začala vyhledávat podobné případy na internetu, mi to došlo v plné síle. Narazila jsem na reportáže a varování policie o nových praktikách gangů. Už to není jako dřív, kdy unášeli lidi z opuštěných cest. Dneska lákají oběti na lukrativní nabídky práce, vylákají je na schůzku na frekventované místo, a pak je pod záminkou odvozu do „kanceláře“ dostanou do auta. Nebo hůř, sledují je a čekají na vhodný okamžik.Při čtení těch článků se mi udělalo fyzicky nevolno. Všechno to do sebe zapadalo. Nešlo mu primárně o tu tisícovku. To byl jen test poslušnosti a způsob, jak mě udržet v kontaktu. Skutečným cílem jsem byla já. Chtěl se se mnou setkat tváří v tvář. Ta představa, že kdybych poslechla a čekala na něj na smluveném místě, možná by přijelo auto a já bych teď nebyla doma... Z té myšlenky se mi chce zvracet.Dnes jsem o rok starší a mnohem opatrnější. Práci jsem nakonec našla, zcela obyčejnou, přes známé. Ale ten pocit, když mi zazvonil telefon a on se zeptal „Kde jsi?“, mě budí ze sna dodnes. Chtěla bych varovat všechny dívky i chlapce: Buďte opatrní. Svět je mnohem temnější místo, než si v osmnácti letech myslíme. Někdy je ztráta peněz tím nejmenším, co se vám může stát. Já jsem zaplatila tisíc korun za lekci, která mi možná zachránila život.