Domů › Příběhy › Svatba jako z hororu: Právník mi chtěl zničit podnikání, ale já se nenechala zastrašit!

Svatba jako z hororu: Právník mi chtěl zničit podnikání, ale já se nenechala zastrašit!

Myslela jsem si, že velká rezervace pro svatebčany bude požehnáním, ale proměnila se v noční můru plnou arogance a neustálého nátlaku. Všechno to začalo jednoho dubnového odpoledne, kdy se venku konečně začalo klubat jarní sluníčko. Seděla jsem na recepci našeho rodinného penzionu v malebném koutě jižních Čech a plánovala letní sezónu, když vtom zazvonil telefon. Na druhém konci se ozval muž s velmi sebevědomým, až autoritativním hlasem. Představil se jako JUDr. Jiří Mareš (54), renomovaný pražský právník. „Moje dcera se sedmého září vdává v nedalekém zámku a potřebuji u vás zarezervovat deset pokojů pro naši rodinu a nejbližší přátele,“ oznámil mi tónem, který nepřipouštěl žádnou diskuzi. V tu chvíli jsem ještě netušila, že tento telefonát bude začátkem nejdelšího půlroku mého profesního života a že se mi tento muž pokusí převrátit svět vzhůru nohama.Náš hovor trval nekonečných třicet minut a musím říct, že po jeho skončení mě třeštila hlava. Během té půlhodiny mi Jiří nezapomněl hned třikrát zdůraznit, že je špičkový právník, a několikrát zopakoval, jak významná událost to pro jeho rodinu je. Dozvěděla jsem se, že svatební hostina se koná v luxusním boutique hotelu, který je sice nádherný, ale pro ubytování hostů příliš drahý. Jiří se tedy rozhodl, že ušetří tím, že zbytek rodiny „uklidí“ ke mně do penzionu. Co mě však zarazilo nejvíce, byl jeho požadavek, abych pokoje jen blokovala a nechala jednotlivé příbuzné, aby si je rezervovali sami, a to samozřejmě s výraznou množstevní slevou, kterou mi nutil snad v každé druhé větě.Snažila jsem se zachovat profesionální klid a pevný hlas, i když se ve mně všechno vařilo. Vysvětlila jsem mu, že v daném termínu se v našem městě konají velké slavnosti a probíhá důležitý fotbalový turnaj, takže o hosty rozhodně nebudeme mít nouzi. „Pane doktore, žádné slevy neposkytujeme a striktně vyžadujeme rezervaci minimálně na dvě noci,“ opakovala jsem mu jako kolovrátek. Byl to boj s větrnými mlýny. On mluvil o své prestiži, já o pravidlech penzionu. Nakonec jsme se dohodli, že mu pokoje podržím, ale pod podmínkou podpisu smlouvy a zaplacení nevratné zálohy do určitého data. V hloubi duše jsem doufala, že ho ty podmínky odradí a najde si něco jiného.Protože jsem měla z jeho právnického vzdělání trochu respekt a nechtěla jsem nic nechat náhodě, poprvé v životě jsem sama sestavila podrobnou smlouvu. Každé slovo jsem několikrát vážila na lékárnických váhách. Byla jsem si moc dobře vědoma toho, že Jiří je zvyklý kličkovat v paragrafech a hledat sebemenší skulinku, kterou by využil ve svůj prospěch. Smlouvu jsem mu odeslala s tichou modlitbou, aby se už neozval. Jenže k mému velkému zklamání se podepsaný dokument vrátil hned druhý den ráno. Vše bylo černé na bílém. Informovala jsem personál, vyvěsila kopii smlouvy u počítače a s těžkým srdcem zablokovala termín v systému.Tím však klid neskončil, spíše naopak. Hned druhý den mi zavolala Jiřího maminka, paní Blažena. Strávila jsem patnáct minut vysvětlováním, že smlouva jasně říká dvě noci a že pro ni nemohu udělat výjimku. Paní byla uražená a hovor ukončila s tím, že si to ještě rozmyslí. O to větší byl můj šok, když jsem večer zjistila, že se dovolala mé brigádnici, která o přísných pravidlech pro tuto skupinu sice věděla, ale nechala se starou dámou zlomit a udělala jí rezervaci pouze na jednu noc. Byla jsem vzteky bez sebe, ale rozhodla jsem se, že tuto jednu chybu nechám být, abych nepůsobila malicherně. Zamkla jsem však celý blok pokojů v systému tak, aby s ním mohl manipulovat už jen já.Následující týden byl jako zlý sen. Telefon drnčel několikrát denně a na druhém konci se střídali různí členové rozvětveného Marešova příbuzenstva. Všichni měli stejnou písničku: „Chci jen jednu noc, stejně jako babička, a ta sleva, o které mluvil Jirka, by se nám opravdu hodila. Vždyť bereme skoro celý penzion!“ Moje trpělivost byla u konce. Neustále jsem musela vysvětlovat, že babička byla výjimka a že smlouva je platná. Cítila jsem, jak mě jejich arogance vyčerpává. Měla jsem pocit, že tito lidé snad mluví jiným jazykem. Nedokázali, nebo spíše nechtěli pochopit, že i já mám své náklady a termíny, které musím dodržet.Měsíce plynuly a tlak se stupňoval. Když rodina pochopila, že slevu z ceny neuhádá, začali zkoušet jinou taktiku. Dožadovali se nadstandardních služeb zdarma, lepších pokojů za cenu těch základních nebo nejrůznějších laskavostí, které nebyly v naší nabídce. Jejich pocit nadřazenosti byl do nebe volající. Více než jeden z nich mi do telefonu drze vpálil větu, kterou ze srdce nenávidím: „Náš zákazník, náš pán, to byste měla vědět!“ Bylo to k nepříčetnosti. My jsme přece měli jasnou dohodu, smlouvu, kterou jejich vlastní syn a bratr podepsal! Proč se k nám chovali jako k něčemu podřadnému?Samotný Jiří byl ze všech nejhorší. Absolvovali jsme spolu tři dlouhé hovory jen na téma ubytování na jednu noc. Jeho logika byla naprosto zvrácená: tvrdil, že když jsem udělala výjimku pro jeho matku, vznikl tím právní precedens a já jsem nyní morálně i právně zavázána vyhovět všem ostatním. Nejsem sice právnička, ale cítila jsem, že se mě snaží zastrašit a zmanipulovat. Chtěl zneužít toho, že jsem „jen“ majitelka penzionu, a ne někdo s titulem před jménem. Moje vnitřní zlost rostla s každou jeho větou, ale navenek jsem zůstávala ledově klidná a neústupná.Přesně dvacet osm dní před plánovaným termínem svatby mi Jiří zavolal znovu. Tentokrát přišel s naprosto nehorázným požadavkem na „svatební pozornosti“. Očekával, že jim na pokoje připravíme květinovou výzdobu a vychlazené šampaňské jako kompenzaci za to, že nedostali tu svou vysněnou slevu. Bylo to neuvěřitelné – i po všech těch měsících stále doufal, že mě zlomí a dostane něco zadarmo. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Cítila jsem se šikanovaná, využívaná a hluboce uražená v mém vlastním domě, který jsem roky s láskou budovala. „Musím se poradit s manželem, zavolám vám,“ řekla jsem a položila sluchátko.Šla jsem za svým mužem Petrem do dílny a vylila si mu srdce. „Petře, já už nemůžu. Ty peníze od Marešových mi za tohle nestojí. Chci je pryč, chci z té smlouvy nějak vyklouznout, i kdyby mě to mělo stát pokutu,“ vzlykala jsem. Petr mě objal a pak se podíval do našich účetních záznamů. Začali jsme velmi podrobně, řádek po řádku, kontrolovat vše, co se týkalo jejich rezervace. Hledali jsme jakoukoli chybu, jakékoli porušení podmínek z jejich strany. Trvalo to skoro dvě hodiny mravenčí práce v papírech a v bankovních výpisech, než Petr s vítězoslavným úsměvem vzhlédl od monitoru.„Máme je!“ vydechl. Ukázalo se, že Jiří, ten velký a neomylný právník, sice poslal podepsanou smlouvu, ale úplně zapomněl na to nejdůležitější – na zálohu. Termín splatnosti vypršel už před dvěma týdny a na náš účet nedorazila ani koruna. Moje emoce se v tu vteřinu proměnily v neuvěřitelnou směsici radosti a sladké škodolibosti. Cítila jsem se jako vězeň, kterému právě podali klíč od cely. Všechna ta úzkost, kterou ve mně rodina Marešových měsíce vyvolávala, se najednou rozplynula v pocitu zaslouženého vítězství.Okamžitě jsem si sedla k počítači. Psaní toho e-mailu mi trvalo jen pět minut, slova ze mě plynula naprosto přirozeně. Stručně a věcně jsem Jiřímu oznámila, že vzhledem k hrubému porušení smluvních podmínek a neuhrazení zálohy v termínu, považuji smlouvu za neplatnou od samého počátku. Napsala jsem mu, že jeho rodina už není v našem podniku vítána a že všechny rezervace byly k tomuto okamžiku zrušeny. Když jsem klikla na tlačítko „Odeslat“, cítila jsem se svobodná. Bylo mi úplně jedno, jestli mě bude chtít žalovat. Měla jsem pravdu a měla jsem důkaz.Nezůstala jsem jen u toho. Celému zbytku rodiny, všem těm otravným příbuzným, kteří mě měsíce trápili, přišel automatický e-mail o zrušení jejich rezervace. Do poznámky jsem pro každého z nich připsala jednu jedinou větu: „V případě dotazů ohledně důvodů zrušení se, prosím, obracejte na pana JUDr. Jiřího Mareše.“ Chtěla jsem, aby si to s ním vyřídili sami. Aby on, ten velký pan právník, musel svým nejbližším vysvětlovat, jak svou vlastní nepozorností a arogancí připravil celou rodinu o střechu nad hlavou v nejrušnějším víkendu sezóny.Čekala jsem bouřlivou reakci, telefony plné výhrůžek nebo dopisy z advokátních kanceláří. Ale nestalo se vůbec nic. Ticho po pěšině. Marešovi se už nikdy neozvali, pravděpodobně z čistého studu nebo proto, že si Jiří uvědomil, jakou školáckou chybu udělal. Až po několika měsících, kdy náš systém automaticky rozeslal marketingový e-mail s nabídkou pobytů, mi přišla jedna jediná odpověď od nějaké tety z té rodiny. Byla plná jedu a nenávisti. Psala, jak strašná a bezcitná osoba jsem, že museli na poslední chvíli hledat ubytování desítky kilometrů daleko a pronajmout si autobus, aby se vůbec dostali na svatbu.Když jsem ten e-mail dočetla, jen jsem se usmála a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu na naší terase. Ten den mi to opravdu udělalo radost. Často se říká, že zákazník má vždycky pravdu, a já se tím ve svém podnikání snažím řídit. Ale za ta léta jsem se naučila ještě jednu, mnohem důležitější věc: Ne každý, kdo k vám přijde, se jako zákazník skutečně chová. Lidská slušnost a vzájemný respekt jsou víc než peníze na účtu. A já jsem pyšná na to, že jsem si nenechala pošlapat svou důstojnost ani tím nejvlivnějším právníkem v Praze.

Další v kategorii Příběhy