Srdce mi rozdupala na kousky, ale nová kolegyně mi dává naději. Nebo je to jen krutá hra s mými city?

Lukáš (24) prožil ten nejhorší rozchod, jaký si lze představit. Jeho životní láska utekla za jiným a on přísahal, že už žádné ženě nedovolí, aby mu ublížila. Jenže pak se ve dveřích kanceláře objevila Monika (27) a všechna předsevzetí vzala za své. Její chování je však plné varovných signálů.

Ještě před měsícem jsem byl přesvědčený, že jsem nejšťastnější chlap pod sluncem. Měl jsem po boku Janu (25), dívku, o které jsem si bláhově myslel, že je to ta pravá, moje spřízněná duše, se kterou zestárnu na verandě našeho budoucího domu. Zamiloval jsem se do ní tak hluboce a bezhlavě, jak se to stává snad jen v romantických filmech, a odevzdal jsem jí každičký kousek svého já. Byla mým středobodem vesmíru, důvodem, proč jsem se ráno budil s úsměvem. O to tvrdší byl pád na betonovou zem reality, když se ta pohádka ze dne na den rozplynula jako pára nad hrncem. Byla to ta nejbolestivější srdeční záležitost, jakou jsem kdy v životě musel řešit, a jizvy, které mi zanechala, jsou stále živé a pulzující.Jana se totiž rozhodla, že jí naše láska nestačí. Sbalila si kufry a odstěhovala se do jiného města, prý za prací a novými začátky. Kdyby to byla pravda, asi by se to dalo časem překousnout. Jenže ona se ve skutečnosti vrátila ke svému bývalému příteli, o kterém mi celou dobu tvrdila, že je to dávno uzavřená kapitola. Cítil jsem se tak strašně zranitelný a podvedený. Otevřel jsem se jí, svěřil jí svá nejtajnější přání a obavy, a ona to všechno vzala, zmuchlala a zahodila do koše, jako by to nic neznamenalo. Ten pocit, že jste byli jen přestupní stanicí, jen náplastí na něčí staré bolístky, je naprosto devastující. Drtilo mě pomyšlení, že jsem byl jen loutkou v jejím divadle.Celé dny jsem nebyl schopen normálně fungovat. Noci se staly mým nepřítelem, protože jakmile jsem zavřel oči, viděl jsem ji a přemýšlel, co jsem udělal špatně. Proč jsem nebyl dost dobrý? Byl jsem využit a odhozen člověkem, o kterém jsem si myslel, že o mě má ten nejupřímnější zájem. Je až neuvěřitelné, jak se člověk může v druhém zmýlit. Můj mozek to nedokázal zpracovat. Celé noci jsem prochodil po bytě, díval se z okna na spící město a přísahal sám sobě, že tohle už nikdy nedopustím. Slíbil jsem svému odrazu v zrcadle, že své srdce uzamknu na tisíc západů a klíč zahodím do kanálu. Láska pro mě skončila.Uběhl týden od mého dramatického prohlášení, že budu do konce života mnichem, když do mého pracovního života vstoupila ona. Monika. Přišla se k nám do firmy zeptat na práci. Byla to taková ta náhoda, která vám převrátí plány naruby. Dali jsme se do řeči na chodbě, zatímco čekala na pohovor, a já si nemohl nevšimnout té jiskry. Přestože jsem byl vnitřně rozbitý na tisíc kousků, něco v jejím pohledu mě nutilo zpozornět. Byla drobná, starší než já, ale vyzařovala z ní taková zvláštní, magnetická energie. Když odcházela, vzal jsem si na ni číslo. Namlouval jsem si, že je to jen slušnost, abychom zůstali v kontaktu ohledně té práce, ale někde hluboko uvnitř jsem věděl, že lžu sám sobě.Netrvalo dlouho a ozvala se. Navrhla, abychom se sešli večer po práci, prý na skleničku, abychom probrali její možnosti ve firmě a trochu se poznali. Můj rozum okamžitě bil na poplach. Všechny kontrolky v mé hlavě svítily červeně. "Nedělej to, Lukáši," říkal mi vnitřní hlas. "Znovu se spálíš." Moje srdce přesně vědělo, kam tohle směřuje, a třáslo se strachy. Váhal jsem. Dlouho jsem hleděl na displej telefonu a přepisoval odpověď. Nakonec jsem si ale vzpomněl na slova kamarádů, kteří mi říkali, že nejlepší lék na zlomené srdce je vylézt z ulity. S velkým sebezapřením a falešným optimismem jsem odepsal, že přijdu.Když jsem dorazil na místo setkání, do útulné kavárny v centru města, měl jsem žaludek na vodě. Nikdy předtím jsem neměl takový problém uvolnit se před ženou. Vždycky jsem byl poměrně sebevědomý, ale zrada Jany ze mě udělala uzlíček nervů. Bál jsem se shodit své obranné hradby, bál jsem se, že když ukážu emoce, znovu dostanu ránu dýkou do zad. Monika už tam seděla, usmívala se a vypadala úchvatně. Povídali jsme si hodiny. O všem možném i nemožném. A já, i přes veškerou svou snahu být odtažitý, jsem cítil, jak mě to k ní táhne. Byla milá, vtipná a – co si budeme nalhávat – velmi přitažlivá.Nešlo si nevšimnout, jak moc se jí líbím. Její řeč těla byla jako otevřená kniha. Dlouhé pohledy do očí, letmé doteky na ruce, hraní si s vlasy. Všechny ty signály, které muži tak rádi vidí. Jenže já jsem si z předchozího vztahu odnesl jednu zásadní lekci, která mi teď rezonovala v hlavě jako mantra: "Činy mluví hlasitěji než slova." A tak jsem se nesoustředil jen na to, jak se na mě usmívá, ale snažil jsem se analyticky rozebírat všechno, co říká. Hledal jsem v jejích větách skryté háčky, ty pověstné červené vlajky, které jsem u Jany ignoroval a za které jsem pak tak krutě zaplatil.Monika (27) byla o tři roky starší než já. Působila vyspěle, ale zároveň v sobě měla něco hravého, možná až příliš. Během večera z ní vypadlo několik věcí, které mě donutily zpozornět a které mi teď nedají spát. Tou první byla její rozpolcenost. Na jednu stranu se chovala neuvěřitelně koketně, prakticky mě svlékala očima, ale když přišla řeč na vážné věci, prohodila, že momentálně "nehledá vztah". To mě zmátlo. Proč by se mnou tedy trávila večer a vysílala tak jasné signály?Korunu tomu nasadila, když jsme se rozloučili. Sotva jsem došel na tramvaj, pípla mi zpráva. Byla od ní. "Zaujal jsi mě," psalo se tam, "a musím přiznat, že mě hodně přitahuješ." Zíral jsem na ten displej a nevěděl, co si o tom myslet. Před hodinou tvrdila, že vztah nechce, a teď mi píše tohle? Byla to jen hra? Chtěla si jen dokázat, že mě může mít? Nebo to myslela upřímně, ale bála se závazků stejně jako já? V mé hlavě se roztočil kolotoč otázek, na které jsem neznal odpověď.Ale to nejdivnější se stalo ještě v kavárně. V jednu chvíli si prohlížela něco ve svém telefonu, listovala galerií fotek. Já jsem taktně koukal jinam, nesluší se přece koukat cizím lidem do mobilu. Najednou se ke mně naklonila a s takovým zvláštním, provokativním úsměvem se zeptala: "Nevšiml sis tam nějakých nahotinek, že ne?" Úplně mě to zarazilo. Zavrtěl jsem hlavou, že ne, že jsem se nedíval. Čekal jsem, že to téma uzavře, ale ona pokračovala."Víš, je tu jeden kluk, co mi tyhle věci posílá," řekla a ukázala mi displej, kde byly zprávy od nějakého ctitele. "Moc se mi to nelíbí," dodala naoko pohoršeně. Jenže mi to celé nesedělo. Monika mi předtím tvrdila, že je už dva roky nezadaná, že s nikým nechodí. Proč by tedy, proboha, měla v telefonu lechtivé fotky od nějakého kluka? A hlavně, proč by mi o tom vyprávěla na prvním rande? Proč by vůbec udržovala kontakt s někým, kdo jí posílá takové věci, kdyby o to nestála?Můj mozek se přepnul do detektivního módu. Připadalo mi to, jako by se snažila vzbudit žárlivost, nebo mi naznačit, že je o ni zájem a já bych se měl snažit. Nebo je to ten typ ženy, která potřebuje neustálou pozornost mužů, ať už je jakákoliv? "Mě to nezajímá," řekla sice o tom druhém klukovi, ale její činy a to, že ty zprávy v telefonu stále měla, říkaly něco jiného. Proč bavit někoho takového, když nejste ve vztahu a údajně o to nestojíte? To mi prostě hlava nebere.Sedím teď doma a cítím se zase hrozně. Nechci znít namyšleně, ale vím, že pro mnoho žen jsem fyzicky přitažlivý. Mám sportovní postavu, starám se o sebe. Ale začínám mít pocit, že je to spíš prokletí než dar. Mám obrovský problém rozeznat skutečné úmysly žen. Chtějí mě jen dostat do postele? Chtějí si se mnou jen užít, zvednout si sebevědomí vedle mladšího kluka a pak mě odkopnout, až je přestanu bavit? Nebo má některá z nich zájem vybudovat něco skutečného, pevného a trvalého?Jsem unavený. Jsem k smrti unavený z toho, být "použit a zahozen". Mám pocit, že jsem jen komparzistou v životních příbězích jiných lidí, zatímco já toužím po hlavní roli v tom svém. Monika se mi líbí, to nepopírám. Její energie je nakažlivá a fyzicky mě přitahuje. Ale ten strach, že se historie bude opakovat, je paralyzující. Nechci být znovu tím naivním bláznem, který uvěří sladkým řečem a pak skončí s očima pro pláč, zatímco ona se vrátí k nějakému "tajemnému ctiteli" z telefonu.Možná jsem jen paranoidní po tom, co mi provedla Jana. Možná hledám problémy tam, kde nejsou, a Monika je prostě jen upřímná a trochu neobratná v komunikaci. Ale ty varovné signály tam prostě jsou a blikají tak jasně, že je nemůžu ignorovat. Ta rozporuplná prohlášení o vztazích, ta podivná historka s fotkami... to všechno ve mně budí nedůvěru. Mám chuť to utnout dřív, než to začne, abych se chránil.Zároveň se ale bojím, že když to udělám, zahodím šanci na něco hezkého jen kvůli svému strachu. Co když je Monika ta pravá, jen má své vlastní démony? Nevím, co mám dělat. Srdce by chtělo riskovat, ale rozum křičí, abych vzal nohy na ramena. Jsem v pasti mezi touhou po lásce a strachem z bolesti. A nejhorší na tom je, že ať se rozhodnu jakkoliv, mám pocit, že to bude špatně.