Láska mezi kuželkami: Byla to osudová schůzka, nebo jen přátelské gesto?

Marek (24) nikdy neměl štěstí v lásce a v randění byl naprostým nováčkem. Když potkal okouzlující Lucii (23), jeho život se obrátil vzhůru nohama. Vždycky jsem patřil k těm klidnějším typům, kteří raději stojí v koutě, než aby byli středem pozornosti. Moje zkušenosti s něžným pohlavím byly, mírně řečeno, tristní. Zatímco moji vrstevníci v mých čtyřiadvaceti letech už dávno řešili vážné vztahy nebo rozchody, já jsem se soustředil na studium a pomoc ostatním. Právě tahle moje touha být užitečný mě na začátku loňského října přivedla k dobrovolnickému centru v srdci mých rodných Pardubic. Netušil jsem, že mezi hromadami krabic s potravinovou pomocí a organizováním charitativních sbírek narazím na někoho, kdo mi během pár vteřin naprosto vyrazí dech. Byla to Lucie, třiadvacetiletá studentka s úsměvem, který by dokázal rozehřát i ten nejtvrdší led, a energií, kterou by jí mohl kdekdo závidět.Naše první setkání nebyla nijak filmová. Prostě jsme tam oba byli, tahali těžké bedny a občas na sebe prohodili pár slov o tom, jak je dneska venku sychravo nebo kolik práce nás ještě čeká. Jenže s každým dalším týdnem jsem zjišťoval, že se na tyhle společné chvíle těším víc a víc. Lucie nebyla jen krásná, byla neuvěřitelně chytrá a měla přehled o věcech, o kterých já jen matně četl v novinách. Naše krátké rozhovory se postupně začaly prodlužovat. Zjišťoval jsem, co má ráda, jaké filmy ji baví a že má slabost pro italskou kuchyni. Moje srdce se pokaždé rozbušilo, když jsem ji zahlédl v reflexní vestě u vchodu, a v duchu jsem si připravoval vtipné poznámky, kterými bych ji mohl zaujmout.Zlom nastal ve chvíli, kdy se Lucie mezi řečí zmínila, že se chystá na velkou společensko-politickou akci, která se konala na krajském úřadě. Byl to večer věnovaný mladým lídrům a rozvoji našeho regionu. Shodou okolností jsem o té akci věděl a měl jsem v plánu tam také nahlédnout, i když jsem se v takovém prostředí cítil trochu jako ryba na suchu. Když jsem jí řekl, že tam budu taky, její oči se rozzářily. „To je skvělé, Marku! Uvidíš, že to bude ohromná zábava, vážně si to užijeme,“ řekla mi tehdy a já měl pocit, že se vznáším. Pro ni to byla známá půda, chodila tam pravidelně, ale pro mě to byl úplně nový svět plný neznámých tváří v oblecích a kostýmcích.Den před konáním akce mi od ní přišla zpráva, která mě skoro vyhodila ze židlí. Ptala se, jaký mám časový rozvrh a kdy přesně dorazím, že se tam rozhodně musíme potkat. Celou noc jsem oka nezamhouřil a přemýšlel, co si vezmu na sebe, abych vedle ní nevypadal jako chudý příbuzný. Když jsem nakonec dorazil do sálu, byla tam. Vypadala naprosto úchvatně. Okamžitě se mě ujala a s naprostou přirozeností mě začala představovat svým přátelům a známým. Vodila mě od jednoho hloučku ke druhému, představovala mě lidem z magistrátu i místním politikům, jako bych tam patřil odjakživa. Cítil jsem se díky ní neskutečně sebevědomě a zároveň jsem byl v šoku z toho, jak moc jí na tom záleželo, abych se cítil dobře.Byl to večer plný zajímavých setkání, ale pro mě byla nejdůležitější její blízkost. Když jsme se loučili, měl jsem hlavu plnou dojmů. Hned druhý den mi Lucie napsala, že byla moc ráda, že jsem přišel, a že se jí hrozně líbilo, jak jsme spolu trávili čas. Ta zpráva pro mě byla jako živá voda. Celý následující týden jsem nemyslel na nic jiného než na to, jak ji znovu vidět, ale tentokrát bez přítomnosti desítek dalších lidí a politických debat. Chtěl jsem, abychom tam byli jen my dva. Sebral jsem veškerou svou odvahu, která mi v těchto věcech obvykle chybí, a odhodlal se k činu, který pro mě byl naprosto zásadní.Napsal jsem jí, jestli by neměla chuť zajít si se mnou během týdne zahrát bowling. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem čekal na odpověď. Lucie odepsala skoro hned. Napsala, že by moc ráda, ale že zrovna na svátky odjíždí za rodinou na Moravu a vrátí se až po víkendu. Moje nadšení trochu opadlo, ale nenechal jsem se odradit a navrhl jsem hned následující sobotu. K mé obrovské úlevě souhlasila. „To zní jako bezva plán, těším se!“ odepsala a já si v kalendáři ten den zakroužkoval červenou fixou. Čekání na tu sobotu mi připadalo nekonečné, dny se vlekly a já v duchu neustále přehrával scénáře, co všechno se může pokazit.Když konečně nastal den našeho setkání, byl jsem uzlíček nervů. Bowlingové centrum bylo plné lidí, hluk padajících kuželek a smích se rozléhal celým prostorem. Když Lucie dorazila, měla na sobě jednoduché džíny a tričko, ale v mých očích vypadala lépe než všechny modelky světa. Začátek hry byl trochu rozpačitý. Jak jsme se střídali na dráze, moc jsme toho nenamluvili. Já se soustředil na to, abych neudělal ostudu a neposlal kouli rovnou do žlábku, a ona se zdála být podobně soustředěná. V hlavě mi hlodaly pochybnosti – není to nuda? Neměl jsem vymyslet něco jiného? Co když se se mnou trápí a jenom se snaží být slušná?Jenže pak se atmosféra začala měnit. Jakmile jsme se trochu „rozehřáli“, nervozita ze mě začala opadávat. Zjistili jsme, že jsme oba dva velmi soutěživí, a hra nabrala úplně jiné obrátky. Začali jsme se navzájem popichovat, smát se nepovedeným hodům a radovat se z každé shozené kuželky. Lucie byla ta, která prolomila ledy fyzického kontaktu. Pokaždé, když se jí povedl „strike“, s nadšením ke mně přiběhla a plácla si se mnou. Tenhle jednoduchý dotyk ruky pro mě znamenal víc než tisíc slov. Cítil jsem, jak se bariéry mezi námi boří a jak se z nás dvou stává tým, i když jsme v tu chvíli stáli proti sobě.Po hodině intenzivního hraní jsme byli příjemně unavení a vyhládlo nám. Zašel jsem k baru a zaplatil za dráhu, což Lucie kvitovala s milým úsměvem. Potom jsme se přesunuli do přilehlé restaurace na lehkou večeři. A právě tam, nad talířem s jídlem a sklenicí kofoly, se odehrálo to hlavní. Povídali jsme si o všem možném – o dětství, o našich snech, o tom, čeho se v životě bojíme. S úžasem jsem zjišťoval, kolik toho máme společného. Máme stejný smysl pro humor, podobné názory na život a oba milujeme procházky v přírodě. Hodiny utíkaly jako minuty a já si přál, aby tenhle večer nikdy neskončil.Když přišlo na placení večeře, chtěl jsem být za džentlmena a vzít to na sebe, ale Lucie byla neoblomná. Trvala na tom, že účet za jídlo zaplatí ona, protože já jsem platil bowling. Její nezávislost a férovost mě jen utvrdila v tom, jak úžasná dívka to je. Když jsme nakonec opouštěli podnik, venku už byla tma a mrzlo. Cestou k jejímu autu jsme se oba shodli na tom, že to byl naprosto fantastický večer. Stál jsem tam s ní u řidičových dveří a v břiše jsem cítil celou armádu motýlů. V tu chvíli jsem se odhodlával k něčemu víc, ale než jsem stihl cokoli udělat, Lucie mě předběhla.„Marku, dej mi vědět, až budeš mít zase volno. Ráda tě uvidím,“ řekla s tím svým nezapomenutelným úsměvem, než nasedla do auta. Díval jsem se za jejími koncovými světly, dokud nezmizela v zatáčce, a v hlavě mi vířilo milion otázek. Bylo to rande? V mých očích rozhodně ano, ale jak to brala ona? Celé to proběhlo tak přirozeně a dokonale, že jsem tomu skoro nemohl uvěřit. Zdá se, že o mě má opravdu zájem a že mě chce vidět znovu, což je pro mě pocit, který jsem doposud neznal. Jsem do ní až po uši zamilovaný a už teď vím, že se nemůžu dočkat našeho dalšího setkání.Cestou domů jsem si v hlavě promítal každý detail toho večera. Každý její úsměv, každý pohled a ten moment, kdy jsme si plácli po úspěšném hodu. Možná jsem byl až příliš velký skeptik, co se týče mých šancí u žen, ale Lucie mi ukázala, že i někdo jako já může zažít něco krásného. Sedl jsem si doma do křesla a jen tak koukal do tmy, v uších mi stále zněl její smích. Bylo mi jasné, že tohle je teprve začátek něčeho nového, něčeho, na co jsem čekal celých čtyřiadvacet let. Moje srdce, které bylo tak dlouho v klidovém režimu, teď tlouklo jen pro ni.V pondělí v práci jsem byl jako vyměněný. Kolegové se mě ptali, co se stalo, že se pořád usmívám, ale já si své tajemství nechal pro sebe. Nechtěl jsem nic zakřiknout. Pořád jsem přemýšlel nad tím, co podnikneme příště. Půjdu na to pomalu, nechci ji vylekat svým nadšením, ale zároveň jí chci dát jasně najevo, že pro mě není jen kamarádka z dobrovolnictví. Lucie je výjimečná a já jsem odhodlaný udělat všechno pro to, abych ji neztratil. Tenhle malý krůček v podobě bowlingu se pro mě stal obrovským skokem do neznáma, který stál za každou vteřinu nervozity.Někdy stačí jen trocha odvahy a život vám nabídne příležitost, o které se vám ani nesnilo. Kdybych se tehdy v říjnu nepřihlásil jako dobrovolník, nikdy bych Lucii nepotkal. Kdybych se neodvážil ji pozvat ven, nikdy bych nezjistil, jak skvěle si rozumíme. Teď sedím u mobilu a píšu jí zprávu, přesně tak, jak mě o to prosila. Možná to bylo rande, možná jen přátelské setkání, ale pro mě to byl ten nejkrásnější večer v životě. A věřím, že pro ni také. Budoucnost je sice nejistá, ale jedno vím jistě – Lucie je dívka mých snů a já se nemůžu dočkat, co nám přinesou další dny.A co vy, milé čtenářky? Zažily jste také někdy ten pocit, kdy jste si nebyly jisté, jestli jde o lásku, nebo jen o kamarádství? Někdy jsou ty nejisté začátky právě tím nejhezčím obdobím, na které budeme po letech s úsměvem vzpomínat. Marek a Lucie jsou důkazem toho, že láska si nás najde i tam, kde bychom ji nejméně čekali – třeba mezi regály s charitou nebo na bowlingové dráze. Důležité je neztrácet naději a jít štěstí naproti, i když se nám zrovna klepou kolena. Protože každý z nás si zaslouží najít někoho, s kým mu bude svět připadat o kousek barevnější a veselejší.

Láska mezi kuželkami: Byla to osudová schůzka, nebo jen přátelské gesto?

Další v kategorii Příběhy