Domů › Příběhy › Hořká pachuť nevěry: Chtěl jsem ji požádat o ruku, místo toho mi zbyly jen oči pro pláč
Hořká pachuť nevěry: Chtěl jsem ji požádat o ruku, místo toho mi zbyly jen oči pro pláč
Důvěra je jako křehká váza – jakmile se jednou roztříští na kousky, už ji nikdy neslepíte tak, aby nebyly vidět praskliny. Své o tom ví i osmadvacetiletý Marek.
Jmenuji se Marek a je mi osmadvacet let. Ještě před pár měsíci jsem si myslel, že mám život pevně v rukou a že mě čeká ta nejrůžovější budoucnost, jakou si člověk může přát. Se svou přítelkyní Simonou (26) jsem tvořil pár celé tři roky a prakticky od první chvíle, co jsme se poznali, jsme spolu bydleli v našem útulném bytě v Praze. Byla pro mě vším – sluncem v deštivém dni, přístavem v bouři a ženou, se kterou jsem plánoval zestárnout. Naše společná historie byla protkána krásnými dovolenými s našimi rodinami, oslavami narozenin a tichými večery u televize, kdy jsme si rozuměli i beze slov. V hlavě už jsem měl dokonce přesný plán, jak ji během nadcházejícího jara požádám o ruku na našem oblíbeném místě u řeky. Všechno se ale začalo hroutit ve chvíli, kdy Simona přišla s tím, že dostala novou pracovní nabídku, která vyžadovala stěhování do jiného města, daleko od mé práce i od mého bratra, se kterým mám velmi blízký vztah.Zpočátku jsem se té myšlence bránil. Cítil jsem v kostech, že taková změna může do našeho harmonického vztahu vnést zmatek a napětí. Jenže Simona byla neoblomná. Argumentovala tím, že pro její kariéru je to naprosto klíčový krok, že se taková šance už nemusí opakovat a že bychom se jako partneři měli vzájemně podporovat v růstu. Nakonec jsem, veden slepou láskou a touhou udělat ji šťastnou, ustoupil. Souhlasil jsem, že opustím své zázemí a vydám se s ní do neznáma. Simona podala v tehdejším zaměstnání výpověď a zdálo se, že je vše na dobré cestě. Jenže pak přišel šok, který mi vyrazil dech víc než ledová sprcha. Během posledního týdne v její staré práci mi se slzami v očích oznámila, že si vlastně není jistá, jestli náš vztah má smysl. Tvrdila, že jsem jí nebyl dostatečnou oporou a že se vedle mě necítí výjimečná.Ta slova mě zasáhla přímo do srdce. Celou noc jsem nespal a hlavou se mi honily černé scénáře. Nechtěl jsem ji ztratit, miloval jsem ji každým coulem své bytosti a představa, že by naše společné sny měly skončit kvůli nějakému nedorozumění nebo mé údajné nepozornosti, byla nesnesitelná. Rozhodl jsem se bojovat. Okamžitě jsem zarezervoval pokoj v luxusním hotelu, koupil pugét růží a vzal ji na večeři, kde jsem jí znovu a znovu vyznával lásku. Chtěl jsem jí dokázat, že je pro mě středem vesmíru. Simona tehdy souhlasila, že to zkusíme brát „den po dni“ a uvidíme, jestli se nám podaří tu jiskru znovu zažehnout. Dělal jsem první poslední – vstával jsem dříve, abych jí připravil královskou snídani do postele, posílal jí přes den milostné zprávy a snažil se jí snést modré z nebe, jen aby se zase usmívala.Jenže červíček pochybností v mé mysli hlodal dál. Jednoho odpoledne jsem ji zaslechl, jak se vesele směje do telefonu se svým šéfem. Nebylo to poprvé, co mi jejich vztah přišel zvláštní. Často chodili s celou partou z kanceláře na drinky a já jsem z toho měl vždycky takový divný, neprofesionální pocit. Něco v jejím hlase, ta zvláštní hravost a intimita, mě znepokojovalo natolik, že jsem té noci, když Simona tvrdě spala, udělal něco, na co nejsem hrdý. Vzal jsem do ruky její mobilní telefon. Nečekal jsem, že tam skutečně něco najdu, spíš jsem se chtěl jen uklidnit a potvrdit si, že jsem jen paranoidní blázen. Jenže realita, která na mě vykoukla z displeje v podobě zpráv s jejím šéfem, byla mnohem děsivější než moje nejhorší noční můry. Texty byly plné narážek, flirtování a vyznání, která rozhodně nepatřila do pracovní komunikace.V tu ránu jsem ji vzbudil. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly tak, že jsem telefon stěží udržel. Konfrontoval jsem ji se vším, co jsem si právě přečetl. Simona se pod tíhou důkazů sesypala a přiznala, že se jí šéf vyznal z lásky a ona k němu nejspíš také něco cítí. A co víc, prý ji jednou políbil, když mu oznamovala, že z firmy odchází. Tvrdila mi však, že od té doby se nic nestalo a že on je ten, kdo se ji snažil přesvědčit, aby mě opustila. Proseděli jsme celou noc, plakali jsme a mluvili o našem životě. V té své neskonalé naivitě jsem jí tehdy řekl, že pokud se k našemu vztahu znovu plně zaváže a přeruší s tím člověkem veškerý kontakt, dokážu se přes to přenést a začneme znovu. Věřil jsem, že láska hory přenáší a že tohle je jen zakolísání, které nás ve výsledku posílí.Následující den byl její úplně poslední v té staré práci. Večer mi tvrdila, že si s ním vše vyříkala, dala mu jasně najevo, že zůstává se mnou, a zablokovala si jeho číslo i sociální sítě. Dalších šest týdnů pro mě bylo peklem na zemi. Každou minutu jsem bojoval s představami, jak jsou spolu, ale postupně jsem se začal cítit trochu lépe. Simona se chovala vzorně, byla pozorná a já jsem začal věřit, že jsme z nejhoršího venku. Chtěl jsem se posunout dál, konečně vytáhnout ten prsten a stvrdit náš vztah. Jenže v jejím vyprávění mi stále něco nesedělo. Drobné nesrovnalosti v časech a detailech mi nedaly spát. Potřeboval jsem znát úplnou pravdu, abych mohl mít čisté svědomí, že stavím budoucnost na pevných základech. Rozhodl jsem se proto k zoufalému kroku – kontaktoval jsem jejího bývalého šéfa.To, co mi ten muž řekl do telefonu, mi podlomilo kolena. Nebyl to jen jeden polibek, jak Simona tvrdila. Líbali se nejméně třikrát a to poslední políbení proběhlo právě v ten den, kdy se se mnou měla údajně „usmiřovat“ a dávat mu sbohem. A co bylo nejhorší? On mi potvrdil, že spolu mluvili i následující týden, tedy v době, kdy mi Simona do očí přísahala, že už ho má zablokovaného a nikdy v životě mi nebude lhát. Celý svět se mi v tu chvíli zhroutil jako domeček z karet. Všechno to snažení, ty snídaně do postele, ty drahé hotely a moje upřímná snaha o záchranu našeho vztahu, to všechno bylo z její strany jen jedno velké divadlo. Cítil jsem se jako největší hlupák pod sluncem. Jako někdo, kdo byl jen druhou volbou, záložním plánem pro případ, že by jí to s tím druhým nevyšlo.Okamžitě jsem ji vyhodil z bytu. Řekl jsem jí, že už s ní nemůžu žít v jedné místnosti, natož s ní sdílet postel a budoucnost. Od té doby mi neustále píše, volá a prosí o odpuštění. Slibuje, že udělá cokoli, aby to napravila, že mě miluje a že udělala životní chybu. Já jsem jí řekl, že potřebuji minimálně dva týdny naprostého klidu, než budu schopen s ní vůbec promluvit, ale v hloubi duše vůbec netuším, jestli se přes takovou zradu dokážu někdy přenést. Moje mysl je plná otázek, na které neexistují snadné odpovědi. Vybrala si ho v duchu už dávno místo mě? Byl jsem pro ni jen jistota, zatímco on byl vzrušení? A co by se stalo, kdybych tehdy do toho telefonu nekoukl nebo nekontaktoval jejího šéfa? Lhala by mi dál do očí, zatímco bych jí na prst navlékal zásnubní prsten?Sedím teď v našem tichém bytě, který najednou působí tak cize a prázdně. Všude vidím věci, které jsme společně vybírali – ten obraz nad pohovkou, polštářky, které měla tak ráda. Bolí to víc, než dokážu popsat. Přemýšlím, jestli jsou všechny ženy takové, jestli je vůbec možné v dnešní době někomu stoprocentně věřit a nechat ho nahlédnout do své nejzranitelnější komnaty. Existuje vůbec nějaká šance, jak znovu vybudovat důvěru, když byla tak cynicky pošlapána? Miluji ji, to nemohu popřít, a ta společná historie mě táhne zpátky k ní. Ale pak si vzpomenu na ten poslední polibek, který mu dala v den, kdy mi slibovala věrnost, a v krku se mi stáhne úzkost. Jsem ztracený, osamělý a nevím, kudy kam. Mám jí dát ještě jednu, v pořadí už třetí šanci, nebo mám sebrat zbytky své hrdosti a jít dál sám?Zatímco venku se stmívá a město se halí do tmy, já si uvědomuji, že tohle rozhodnutí za mě nikdo neudělá. Možná, že odpuštění je známkou síly, ale možná je to v tomto případě jen projev slabosti a strachu ze samoty. Moje racionální já mi říká, abych utíkal, co nejdál to půjde, ale srdce stále ještě bije pro tu dívku, o které jsem si myslel, že ji znám lépe než kdokoli jiný. Je to začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Pokaždé, když zavřu oči, vidím ji s ním a ta představa mě pálí jako žhavý uhel. Chtěl jsem pro nás jen to nejlepší, obětoval jsem své pohodlí, svou práci a své city pro její štěstí, a dostal jsem za to ránu dýkou do zad. Kde se stala chyba? Byl jsem až příliš hodný? Nebo je nevěra prostě součástí dnešního světa a já jsem jen staromódní snílek, který věřil v pohádky s dobrým koncem?Ať už se rozhodnu jakkoli, vím, že už nikdy nebudu stejný Marek jako dřív. Ta bezstarostná víra v lidi a v čistou lásku je pryč. Čekají mě těžké dny a ještě těžší noci, plné přemítání o tom, co by bylo, kdyby. Možná je čas poslechnout své instinkty a uvědomit si, že si zasloužím někoho, kdo o mě nebude pochybovat ani vteřinu, někoho, kdo mě nebude brát jako druhou možnost. Ale dokážu to? Dokážu smazat ty tři roky společného života a začít znovu na čistém listu? To je otázka, na kterou mi odpoví až čas. Zatím se jen snažím dýchat a přežít další den v tichu bytu, který kdysi býval domovem, a dnes je jen připomínkou jedné velké, bolestivé lži, která mi změnila život navždy.