Domů › Příběhy › Ztracená sluchátka mi připravila pět měsíců výčitek. Našla jsem je tam, kde by to nikdo nečekal!
Ztracená sluchátka mi připravila pět měsíců výčitek. Našla jsem je tam, kde by to nikdo nečekal!
Lenka (29) si myslela, že svou drahou elektroniku nenávratně ztratila vlastní hloupostí v parku. Smířila se s osudem, dokud jednoho líného odpoledne neuslyšela podivný zvuk u postele.
Vždycky jsem o sobě tvrdila, že jsem zodpovědná dospělá žena, která má svůj život pevně pod kontrolou, ale jsou dny, kdy se ve mně probudí malé dítě toužící po dobrodružství. Přesně takový den nastal zhruba před pěti měsíci. Slunce svítilo, vzduch voněl blížícím se létem a já měla pocit, že celý svět patří jen mně. Místo abych se věnovala úklidu bytu nebo dohánění restů do práce, rozhodla jsem se vyrazit do našeho místního parku. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu, nadýchat se čerstvého vzduchu a prostě na chvíli vypnout. Oblékla jsem si své oblíbené, leč poněkud nepraktické džínové šortky a obyčejné tričko. Ty kraťasy mám moc ráda, dělají mi hezkou postavu, ale mají jednu zásadní vadu – jejich kapsy jsou tak mělké, že v nich sotva udržíte kapesník, natož něco cennějšího. Přesto jsem si do nich bezmyšlenkovitě zastrčila mobil a pouzdro s mými drahocennými bezdrátovými sluchátky, na která jsem šetřila několik měsíců.V parku mě přepadla neuvěřitelná euforie. Najednou jsem neměla chuť jen tak sedět na lavičce a krmit holuby jako důchodci. Chtěla jsem se hýbat, blbnout, cítit ten adrenalin. V parku mají novou venkovní posilovnu a různé prolézačky, které sice primárně slouží dětem a teenagerům, ale ten den jsem si řekla: "Proč ne?" Začala jsem šplhat po lanech, zkoušela jsem ručkovat na hrazdě a dělala jsem psí kusy, které by ode mě v mém věku nikdo nečekal. Byla to legrace. Smála jsem se na celé kolo a úplně jsem zapomněla na to, že mám kapsy plné cenností. V zápalu hry a pohybu, kdy jsem visela hlavou dolů nebo se plazila po nějaké konstrukci, jsem naprosto vytěsnila myšlenku na to, že gravitace je neúprosná a mé kapsy zrádně mělké.Po více než hodině intenzivního řádění, kdy jsem se cítila jako znovuzrozená, jsem se vydala pomalým krokem zpátky domů. Byla jsem příjemně unavená, svaly mě lehce bolely, ale hlava byla čistá. Cestou jsem se ani jednou nepodívala do kapes, abych zkontrolovala, jestli mi něco nechybí. Byla jsem si tak jistá sama sebou! Když jsem dorazila do svého malého bytu, vím naprosto bezpečně, že jsem sluchátka v ruce měla. Pamatuji si ten moment, kdy jsem je vyndala z uší, vložila do nabíjecího pouzdra a v té únavě jsem je prostě někam položila. Můj byt je maličký, takže spím na vyvýšeném patře, abych ušetřila místo. Vylezla jsem nahoru po žebříku, padla na matraci a sluchátka jsem, alespoň jsem si to myslela, položila vedle polštáře. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem prakticky okamžitě usnula.Probuzení do druhého dne bylo kruté. Ne kvůli kocovině nebo nevyspání, ale kvůli tomu, co následovalo. Chtěla jsem si k ranní kávě pustit svůj oblíbený podcast, sáhla jsem vedle polštáře a nahmatala jen prázdné prostěradlo. Posadila jsem se a rozhlédla se po celém spacím patře. Nic. Bílá krabička nikde. "To je divné," pomyslela jsem si a začala jsem prohledávat záhyby peřiny. Stále nic. Můj klid se pomalu měnil v nervozitu a nervozita v paniku. Slezla jsem dolů, prohledala stůl, podlahu pod patrem, kapsy těch zrádných šortek, dokonce i koupelnu. Sluchátka jako by se do země propadla.Srdce mi bušilo až v krku. Byla jsem si stoprocentně jistá, že jsem s nimi usínala. Ale červíček pochybnosti začal hlodat. Co když mi vypadla už v tom parku? Co když jsem je tam vytrousila, když jsem visela hlavou dolů na té prolézačce? Ta představa mě polila studeným potem. Rychle jsem se oblékla, ani jsem se nenasnídala, a vyběhla jsem z bytu zpátky na místo činu. Cestou jsem rentgenovala chodník očima, jestli náhodou neleží někde v trávě u cesty. Modlila jsem se, aby tam ještě byla, i když šance, že by drahá elektronika přežila celou noc v veřejném parku bez povšimnutí nenechavců, byla mizivá.V parku jsem strávila snad dvě hodiny. Lezla jsem po kolenou v trávě pod prolézačkami, prohrabávala jsem písek, koukala jsem do každého křoví. Lidé se na mě dívali jako na blázna – dospělá ženská, co se plazí pod dětským hřištěm a vypadá, že hledá ztracený kontakt s realitou. Ptala jsem se i maminek s kočárky, jestli někdo nenašel bílé pouzdro. Všichni jen kroutili hlavou. Moje naděje pohasínala s každou minutou. Cítila jsem se hrozně. Nešlo jen o peníze, i když sluchátka nebyla levná, ale hlavně o ten pocit vlastní neschopnosti. Jak jsem mohla být tak nezodpovědná?Domů jsem se vracela jako zpráskaný pes. Byla jsem na sebe neuvěřitelně naštvaná. Nadávala jsem si do hlupáků, do nepozorných trdel a slibovala jsem si, že už si nikdy nic drahého nekoupím, když se o to neumím postarat. Tu noc jsem nemohla usnout. Stále jsem měla před očima tu bílou krabičku ležící někde v blátě, nebo hůř, v kapse někoho cizího, kdo se teď raduje z mé hlouposti. Prohledala jsem byt ještě jednou, tentokrát důkladněji. Odsunula jsem gauč, prolezla jsem každý kout. Nic. Musela jsem se smířit s tím, že jsou prostě pryč. Definitivně.Dny plynuly a bolest ze ztráty se pomalu otupovala, jak už to tak v životě bývá. Musela jsem si koupit nová sluchátka, nějaká levná, "šuntová", která mi vůbec neseděla v uších a zvuk měl kvalitu starého tranzistoráku. Pokaždé, když jsem si je nasadila, vzpomněla jsem si na své ztracené poklady a píchlo mě u srdce. Ale člověk si zvykne na všechno. Uplynul měsíc, dva, tři... Nakonec uběhlo celých pět měsíců a já jsem na tu příhodu skoro zapomněla. Stala se z toho jen jedna z těch historek, které si člověk vybaví, když chce sám sebe pokárat za nezodpovědnost.A pak přišla ta osudná neděle. Venku pršelo, takže jsem trávila den v posteli na svém spacím patře, koukala na seriály a jen tak se povalovala. Bylo to jedno z těch líných odpolední, kdy se vám nechce dělat vůbec nic. Jak jsem se tak převalovala z boku na bok a hledala tu nejpohodlnější polohu, najednou jsem do něčeho kopla. Nebylo to nic velkého, jen takový letmý pohyb nohou u kraje matrace. Vteřinu na to se ozval zvuk. Tup. A pak následoval zvuk, který zněl jako rozsypání menších plastových předmětů po plovoucí podlaze o dva metry níže. Cvak, cvak, cvak.Ztuhla jsem. Ten zvuk mi byl povědomý. Až moc povědomý. V břiše mi zatrnulo zvláštním předtuchou. Pomalu jsem se doplazila k okraji patra a podívala se dolů přes zábradlí. Na podlaze, přímo pod okrajem postele, ležela malá bílá krabička. A kousek od ní se bělala dvě malá sluchátka, která z ní při dopadu vyskočila. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Zírala jsem na ně jako na zjevení. "Co to... sakra?" vyhrklo ze mě nahlas do ticha prázdného bytu. Byl to můj první a jediný komentář k situaci, která se zdála naprosto absurdní.Slezla jsem po žebříku tak rychle, že jsem si málem zlomila nohu. Klekla jsem si na podlahu a roztřesenou rukou jsem po nich sáhla. Byla to ona. Moje stará, "ztracená" sluchátka. Byla trochu zaprášená, ale jinak vypadala nepoškozeně. Srdce mi bušilo snad ještě víc než tenkrát, když jsem zjistila, že je nemám. Okamžitě jsem otevřela pouzdro – kupodivu se rozsvítila malá kontrolka. Zázrak! Po pěti měsících v nich zbyla ještě trocha baterie. Vytáhla jsem telefon a s napětím sledovala displej.Když se na obrazovce objevilo hlášení "Lenčina sluchátka Pro – PŘIPOJENO", měla jsem chuť brečet štěstím i smíchy zároveň. To slovo "Připojeno" mi v tu chvíli připadalo jako ta nejkrásnější poezie na světě. Už jsem ani nedoufala, že to někdy uvidím. Nasadila jsem si je do uší a pustila hudbu. Hrála čistě, jasně, dokonale. Byla jsem v šoku. Jak je to vůbec možné? Kde celou tu dobu byla? Začala jsem pátrat a rekonstruovat, co se oné noci vlastně stalo.Muselo to být takhle: tu noc před pěti měsíci jsem sluchátka skutečně položila vedle sebe na postel. Jak jsem spala a neklidně se mlela, musela jsem do nich omylem kopnout nebo do nich strčit rukou. Sluchátka sklouzla přesně do té nepatrné, temné škvíry mezi dřevěným rámem postele a matrací. Zapadla tam tak dokonale, že nebyla vidět ani hmatatelná při běžném převlékání peřin. Uvízla v jakémsi meziprostoru, v černé díře mého nábytku, kde trpělivě čekala na vysvobození.Co je na tom celém nejvíc fascinující – a zároveň nejtrapnější – je fakt, že jsem za těch pět měsíců několikrát měnila prostěradlo. Zvedala jsem matraci, natřásala jsem ji, luxovala jsem kolem postele. A přesto jsem si jich NIKDY nevšimla. Musela být vzpříčená někde v konstrukci rámu tak šikovně, že odolala všem mým úklidovým manévrům. Až dnes, při tom mém líném povalování, jsem asi vyvinula ten správný tlak na to správné místo, matrace se prohnula a uvolnila sevření. Sluchátka propadla škvírou dolů a gravitace dokonala zbytek.Seděla jsem na podlaze, v uších mi hrála oblíbená písnička v krystalické kvalitě a já se musela smát vlastní hlouposti. Celé měsíce jsem se trápila, nadávala si, prohledávala parky a smiřovala se se ztrátou, zatímco můj poklad byl celou tu dobu doslova pár centimetrů od mé hlavy, když jsem každou noc spala. Byla to lekce k nezaplacení.Nakonec jsem si z toho vzala ponaučení. Zjistila jsem, že věci nejsou vždy tam, kde si myslíme, že by měly být, ale zároveň nejsou vždycky ztracené, i když to tak vypadá. A taky jsem se naučila, že občas stačí jen počkat, až se věci vyřeší samy – nebo až doslova vypadnou z postele. Mám teď zpátky svá milovaná sluchátka a taky historku, kterou bavím všechny své přátele. A ta levná náhradní? Ta letěla do koše hned ten večer. Protože nic nenahradí ten pocit, když se ztracené zase najde.