Domů › Příběhy › UKRADL JSEM DÍTĚTI ČOKOLÁDU A MÍ KAMARÁDI ZEMŘELI: Byla to sázka se samotným ďáblem
UKRADL JSEM DÍTĚTI ČOKOLÁDU A MÍ KAMARÁDI ZEMŘELI: Byla to sázka se samotným ďáblem
Jakub (19) udělal v mládí hloupost, kterou by mnozí nazvali jen nevinnou klukovinou. Kvůli hecování party kamarádů ukradl batoleti v kočárku sladkost. To, co následovalo, však připomíná nejhorší noční můru. Záhadný hlas, mrazivá předtucha a brutální smrt tří nejlepších přátel navždy změnily jeho život.
Vím, že mě budete soudit. A právem. Jsem špatný člověk, to si přiznávám každé ráno při pohledu do zrcadla, ale prosím, vyslechněte mě až do konce. Jistě, říká se, že karma je zdarma a že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Jenže to, co se stalo mně a mým přátelům, přesahuje veškeré chápání spravedlnosti. Nikdo, a tím myslím skutečně nikoho na tomto světě, si nezaslouží tak krutý trest za jednu pitomou, mladickou nerozvážnost. Byla to jen obyčejná tyčinka Snickers. Obyčejná čokoláda s karamelem a oříšky, kterou si koupíte v každé trafice za pár korun. Neexistuje žádný logický důvod, proč by krádež jedné cukrovinky měla spustit takovou vlnu kosmického hněvu a brutality.Pojďme si to říct na rovinu. Tomu dítěti bylo sotva osm měsíců. Co by s tou tyčinkou asi tak dělalo? Nemělo ani zuby, aby ty oříšky rozkousalo. Sedělo tam v tom svém luxusním kočárku, sliny mu tekly po bradě a máchalo tou sladkostí ve vzduchu jako vojevůdce žezlem. Obal byl už celý rozmočený a upatlaný. Byla to z mé strany hloupost, já vím. Ale kdo z nás v devatenácti neudělal něco, za co se dnes stydí? Byli jsme parta kluků, co se nudila na lavičce v parku uprostřed rozpáleného města, a hledali jsme jakékoliv povyražení, které by rozbilo tu letní letargii.Sledoval jsem toho prcka dobrých deset minut. Fascinovalo mě, jak křečovitě tu tyčinku svírá. Vypadal jako malý, tlustý glum, co si hlídá svého „miláška“. Kolem nás proudily davy lidí, ale moje pozornost se upínala jen k tomu kočárku. A pak to přišlo. Můj kamarád David (19), který byl vždycky iniciátorem všech našich průšvihů, se naklonil a pošeptal ta magická slova, která spolehlivě vypnou mozek každému dospívajícímu klukovi. „Vsadím se o pětikilo, že se bojíš mu tu čokoládu vzít.“ V tu chvíli šla logika stranou. Byla to výzva. Byla to zkouška mužnosti v našem pokřiveném světě. A já ji přijal.Situace nám hrála do karet. Matka toho dítěte byla prototypem moderní byznysmenky, která i na procházku do parku nosí lodičky a kostýmek. Nervózně přecházela sem a tam, telefon přilepený k uchu, a řešila nějaký krizový scénář ve firmě. Podle gestikulace a tónu hlasu jí na tom hovoru záleželo víc než na čemkoliv jiném v okruhu kilometru. Kočárek s dítětem pro ni v tu chvíli přestal existovat. Byla k nám otočená zády, absolutně ponořená do svého světa tabulek a termínů. Byla to dokonalá příležitost.Seděl jsem na lavičce a čekal na ten správný okamžik, jako šelma číhající na kořist. Když se matka vzdálila ještě o pár kroků dál, vyrazil jsem. Dítě mě celou dobu sledovalo. A to bylo na tom celém to nejdivnější. Neplakalo, nesmalo se, nevydávalo ty typické žvatlavé zvuky. Prostě na mě zíralo. Jeho oči byly hluboké, temné a na tak malé dítě děsivě inteligentní. Měl jsem pocit, jako by mě analyzovalo. Jako by přesně vědělo, co mám v úmyslu, a jen čekalo, jestli budu mít tu odvahu to skutečně udělat.Plížil jsem se k tomu kočárku pomalu, srdce mi bušilo až v krku. Cítil jsem, jak se mi potí dlaně. Byla to absurdní situace – kradl jsem čokoládu batoleti, ale adrenalin jsem měl, jako bych vykrádal národní banku. Když jsem byl na dosah, zrychlil jsem. S rychlostí blesku jsem natáhl ruku, vytrhl rozmočenou tyčinku z jeho malých, lepkavých prstíků a okamžitě jsem se otočil k ústupu. Čekal jsem řev. Čekal jsem, že se to dítě rozbrečí na celé kolo a přivolá matku. Nebo že začne kopat nožičkami.Ale nestalo se nic takového. Ticho, které následovalo, bylo těžší než olovo. Žádný pláč, žádné vzlykání. Místo toho se vzduchem rozlehlo něco, co do konce života nedostanu z hlavy. Nebyl to dětský hlas. Byl to hluboký, dunivý zvuk, který jako by vycházel ze samotných útrob země nebo z nebes. Znělo to jako hlas rozhněvaného božstva. „VRAT TO ZPÁTKY!“ Ta slova nebyla jen slyšet, ona byla cítit. Rezonovala mi v hrudním koši, rozechvěla mi kosti a zastavila mě na místě, jako bych narazil do neviditelné zdi.Ztuhl jsem uprostřed kroku. Ten hlas byl tak hlasitý a autoritativní, že jsem byl přesvědčený, že ho muselo slyšet celé náměstí. Pomalu, s hrůzou v očích, jsem se otočil. Dítě tam stále sedělo ve svém kočárku. Nehýbalo se. Jen na mě upíralo ten svůj starodávný, nenávistný pohled, ve kterém se zračila zuřivost tisíce let. Nebyl to pohled naštvaného mimina. Byl to pohled čirého zla. A co bylo nejhorší? Matka stále telefonovala, zády k nám, a lidé kolem chodili dál, jako by se nic nestalo.Moji kamarádi na lavičce se smáli a plácali se po stehnech. Zjevně neslyšeli to, co já. Neslyšeli ten hromový příkaz, který málem protrhl ušní bubínky. „Přicházím o rozum,“ pomyslel jsem si v panice. „Tohle je ono. Zbláznil jsem se a začínám slyšet hlasy.“ Polil mě studený pot. Bál jsem se, ale má pýcha byla silnější než strach. Přece tam nebudu stát jako solný sloup. Musel jsem to dohrát do konce, abych před klukama nevypadal jako zbabělec.Vrátil jsem se k lavičce, ale nohy se mi třásly. Hodil jsem ukořistěnou Snickersku Davidovi do klína. Kluci měli ve tvářích ten škodolibý, vítězný výraz. David okamžitě roztrhl obal. Čokoláda byla trochu rozteklá a upatlaná od dětských slin, ale jim to nevadilo. Byla to trofej. David ji rozlomil na tři díly. Jeden dal Tomášovi (19), druhý Filipovi (18) a třetí si nechal. Nabídli i mně, ale při pohledu na tu hnědou hmotu se mi zvedl žaludek.„Nechci,“ vyhrkl jsem a musel jsem znít vyděšeně, protože se na mě podívali trochu divně. Něco uvnitř mě, nějaký prapůvodní instinkt sebezáchovy, na mě křičel, ať se té věci nedotýkám. Ten hlas v mé hlavě stále dozníval. Měl jsem pocit, že pokud bych snědl byť jen drobeček, stalo by se něco strašného. A toto rozhodnutí, tento momentální záblesk intuice, mi zachránil život. Kluci pokrčili rameny, zasmáli se mé „slabosti“ a s chutí snědli svůj ukradený dezert.Zbytek dne probíhal zdánlivě normálně, i když já jsem se nemohl zbavit tísnivého pocitu. Šli jsme do obchodního centra, okukovali výlohy, dali si colu a bavili se o holkách. Ale já byl myšlenkami stále v tom parku. Stále jsem viděl ty oči. Večer jsme se rozloučili jako obvykle. „Zítra sraz u kašny,“ zavolal na mě Filip. Kývl jsem, ale když jsem je sledoval, jak odcházejí, přejel mi mráz po zádech. Netušil jsem, že je vidím naposledy živé.Následující ráno mě probudil křik mé matky. Nebyl to ten typický ranní křik, abych vstal do školy nebo vynesl koš. Byl to zvuk čiré hrůzy a zoufalství. Vběhla do mého pokoje s telefonem v ruce, celá bledá a roztřesená. To, co mi řekla, mi podlomilo kolena a srazilo mě na zem. David, Tomáš i Filip byli mrtví. Všichni tři. A co bylo nejhorší – zemřeli téměř ve stejnou chvíli, každý ve své posteli, v různých částech města.Detaily, které se ke mně později dostaly, byly jako z nejhoršího hororu. Příčina smrti byla u všech identická a naprosto nevysvětlitelná. Jejich břicha byla hrubě rozříznuta zvenčí. Bylo to provedeno s chirurgickou, ale brutální přesností. A jejich žaludky... jejich obsah byl vyjmut rukou a pečlivě, téměř obřadně, vyskládán na noční stolky vedle jejich těl. Policie byla bezradná. Žádné stopy po vniknutí do domů, žádné otisky, žádní svědci. Jen tři zmasakrovaní chlapci a jejich vyděšené rodiny.Ten šok mě málem zabil. Celé dny jsem jen ležel a zíral do stropu. Nemohl jsem jíst, nemohl jsem spát. Slzy mi tekly po tváři týdny, měsíce. Mí tři nejlepší kamarádi, kluci, se kterými jsem vyrůstal, byli pryč. A já věděl proč. Nikomu jsem to nemohl říct, protože by mě zavřeli do blázince, ale já to věděl. Byla to ta čokoláda. Byla to ta prokletá sázka. Výčitky svědomí mě rozežíraly zevnitř víc než jakákoliv nemoc. Proč jsem přežil jen já? Protože jsem nejedl?Trvalo mi dlouho, než jsem našel sílu znovu vyjít ven. Svět mi připadal šedivý a nepřátelský. Ale něco mě táhlo zpátky na místo činu. Musel jsem tam jít. Potřeboval jsem se ujistit, že se mi to všechno jen nezdálo. Že existuje nějaké racionální vysvětlení. Došel jsem do parku, sedl si na tu samou lavičku a čekal. Nevím, co jsem čekal. Možná odpuštění? Nebo znamení?A pak jsem ho uviděl. Přímo naproti přes ulici. Stejný kočárek, stejná matka, která opět nervózně ťukala do telefonu a nevnímala svět kolem sebe. A v kočárku sedělo to dítě. V ruce drželo novou tyčinku Snickers. Zvedl jsem hlavu a naše pohledy se střetly. I na tu dálku jsem to viděl jasně. Usmálo se na mě. Nebyl to dětský úsměv. Byl to úsměv plný zla, triumfu a krutosti. Vědělo, kdo jsem. Vědělo, co se stalo mým přátelům. A vědělo, že já budu muset s tím tajemstvím žít až do konce svých dnů.