"Jsem v pohodě..." Aneb jak si lžeme do kapsy a co s tím dělat.

Všichni to známe. Potkáte známého a na obligátní "Jak se máš?" automaticky vyletí "Jsem v pohodě!". I když se vám třeba zrovna svět hroutí pod nohama. Proč to děláme? A co s tím můžeme dělat, když už nám ta "pohoda" leze krkem?

"Jsem v pohodě..." Aneb jak si lžeme do kapsy a co s tím dělat

Žijeme v době, kdy ukázat slabost se rovná prohře. Kolem nás se vznáší nepsané pravidlo: tvářit se statečně, ať se děje, co se děje. Jenže tohle "předstírání pohody" je vlastně jeden ze způsobů, jak se naše mysl vyrovnává s tím, co nás trápí. Je to takový pokus zvládnout to, co nás ničí. Je to zkrátka snaha nějak se s tím poprat, i když to vypadá trochu jako boj s větrnými mlýny.

Proč to vlastně děláme?

Psychoanalytik Freud by řekl, že tyhle situace spouštějí "ohrožení ega" – úzkost. Popsal ji jako strach bez zjevného objektu. A dodal, že úzkost varuje jedince, že je ego ohroženo, a pokud se nic nepodnikne, ego může být poraženo. V podstatě nám říká, že když se cítíme mizerně, naše hlava začne spřádat plány na to, jak se s tím vyrovnat, a často to není nic moc.

Freud postuloval několik obranných mechanismů, které se s úzkostí vyrovnávají. A co je zajímavé, málokdy používáme jen jeden; obvykle se bráníme hned několika najednou. Některé z nich se dokonce překrývají. I když se v detailech liší, mají dvě společné charakteristiky: zkreslují realitu a fungují v našem nevědomí – což je velký faktor v Freudově psychodynamické teorii psychologie.

Takže předstírání pohody v situacích, kdy vám je spíš do breku, je jeden z obranných mechanismů, které naše mysl používá. A jak už jsme zmínili, může spadat pod více než jeden mechanismus. Dnes si povíme o třech a jak do nich zapadá.

Naše oblíbené lži a jak nás chrání (nebo spíš ne?)

• Reakční formace: Vyjadřujeme impulz, který je opačný tomu, který nás ve skutečnosti ovládá. Tváříme se, že nám něco nevadí, i když nás to žere zaživa.

Musíme mít na paměti, že naše "ID" je centrem slasti a bude se více přiklánět k něčemu, co je pro jedince příjemné. Často se můžeme ocitnout v situaci, kdy chceme brečet uprostřed fronty v bance nebo v taxíku, ale odepřeme si tento luxus kvůli důvodům, jako jsou společenské normy a strach ze sociálního trestu, jako je kritika. Nechceme přece vypadat jako hysterky!

• Sebeklam: Snažíme se popřít skutečnou povahu hrozby. "Mě to vůbec netrápí." Jo, jasně...

V tomto scénáři je hrozbou to, co nám způsobuje stres, a tím, že řekneme, že nás to nerozčiluje nebo že jsme s tím v pohodě, se naše mysl pokouší hrozbu zlehčit a umožnit nám se s ní vyrovnat. Snažíme se sami sebe přesvědčit, že to tak hrozné není.

• Racionalizace: Přeinterpretujeme naše chování, aby bylo přijatelnější a méně ohrožující. "To se stává, to je život."

Tady vidíme, jak se některé obranné mechanismy ega překrývají. Podobně jako u sebeklamu si říkáme, že nás něco nerozčiluje, protože se snažíme najít důvody, proč se něco znepokojivého stalo. Například, když vám kamarád nezavolá, když jste ho opravdu potřebovali, máte tendenci si říkat "možná je jen zaneprázdněný" nebo něco tak extrémního jako "stejně pro něj nejsem důležitá, takže by mě to nemělo rozčilovat". Zkrátka si to nějak zdůvodníme, abychom si ulevili. Co na tom, že to není pravda.

Tak co vy na to? Přijde vám to povědomé? Neříkejte, že nikdy! Co s tím vším dělat? No, to už je na další článek...

Zdroje:

Kawi, C. (2005). Psych 24: Theories of Personality. Baguio City: Saint Louis University.