Thomas Samuel Kuhn

Obálka životopisu Thomase Kuhna.

Kuhn pochází z židovské rodiny a narodil se v Cincinnati v Ohiu průmyslovému inženýrovi Samuelu L. Kuhnovi a Minette Stroockové Kuhnovým. V roce 1943 získal bakalářský titul z fyziky na Harvardově univerzitě, v roce 1946 magisterský a v roce 1949 doktorský titul a v letech 1948 až 1956 zde na návrh prezidenta Harvardu Jamese Conanta vedl kurz dějin vědy. Po odchodu z Harvardu vyučoval Kuhn na Kalifornské univerzitě v Berkeley na katedře filozofie i na katedře historie a v roce 1961 byl jmenován profesorem dějin vědy. V roce 1964 nastoupil na Princetonskou univerzitu jako profesor filozofie a dějin vědy M. Taylora Pynea. V roce 1979 nastoupil na Massachusettský technologický institut (MIT) jako profesor filozofie Laurance S. Rockefellera, kde působil do roku 1991.

V roce 1954 byl Kuhn jmenován Guggenheimovým stipendistou a v roce 1982 mu byla udělena medaile George Sartona za historii vědy. Byla mu rovněž udělena řada čestných doktorátů.

Poslední dva roky svého života trpěl rakovinou průdušek a zemřel v pondělí 17. června 1996. Zůstala po něm manželka Jehane R. Kuhnová, bývalá manželka Kathryn Muhsová Kuhnová a jejich tři děti, Sarah, Elizabeth a Nathaniel.

Struktura vědeckých revolucí (1962)

Thomas Kuhn se nejvíce proslavil svou knihou Struktura vědeckých revolucí (SSR) (1962), v níž představil myšlenku, že věda se nevyvíjí postupně směrem k pravdě, ale prochází periodickými revolucemi, které nazývá "změny paradigmatu". Obrovský dopad Kuhnovy práce lze měřit revolucí, kterou způsobil i ve slovníku dějin vědy: Kromě "posunů paradigmat" Kuhn povýšil samotné slovo "paradigma" z termínu používaného v určitých formách lingvistiky na jeho současný širší význam, zavedl termín "normální věda" pro označení relativně rutinní, každodenní práce vědců pracujících v rámci paradigmatu a do značné míry se zasloužil o používání termínu "vědecké revoluce" v množném čísle, které se odehrávají ve značně odlišných časových obdobích a v různých oborech, na rozdíl od jediné "vědecké revoluce" na konci renesance.

Kuhnova koncepce vědy je ve Francii spojována s Michelem Foucaultem (přičemž Kuhnovo paradigma odpovídá Foucaultově epistémé) a Louisem Althusserem, ačkoli oba se zabývají spíše historickými podmínkami možnosti vědeckého diskurzu - které Judith Butlerová nazývá "limity přijatelného diskurzu". Nepovažují tedy vědu za izolovanou od společnosti, jak tvrdí Kuhn. Na rozdíl od Kuhna Althusserovo pojetí vědy spočívá v tom, že je kumulativní, i když tato kumulativita je diskontinuitní (viz jeho koncept "epistemologického zlomu"). zatímco Kuhn považuje různá paradigmata za nesouměřitelná.