Hans Vaihinger

Vaihinger se narodil v Nehrenu, Württembersku, v Německu, poblíž Tübingenu, a vyrůstal v prostředí, které sám popsal jako „velmi náboženské prostředí“. Vzdělával se v Tübingenu, Lipsku a Berlíně, stal se vychovatelem a později profesorem filozofie ve Štrasburku, než se v roce 1884 přestěhoval na univerzitu v Halle. Od roku 1892 byl řádným profesorem.

V knize Philosophie des Als Ob tvrdil, že lidské bytosti nemohou nikdy skutečně poznat základní realitu světa a že v důsledku toho konstruujeme systémy myšlení a pak předpokládáme, že tyto systémy odpovídají realitě: chováme se „jako by“ svět odpovídal našim modelům. Použil zejména příklady z fyzikálních věd, jako jsou protony, elektrony a elektromagnetické vlny. Žádný z těchto jevů nebyl pozorován přímo, ale věda předstírá, že existují, a využívá pozorování provedená na základě těchto předpokladů k vytváření nových a lepších konstruktů.

Tato filozofie je ovšem širší než jen věda. Člověk si nikdy nemůže být jistý, že svět bude existovat i zítra, ale obvykle předpokládáme, že ano.

Alfred Adler, zakladatel Individuální psychologie, byl hluboce ovlivněn Vaihingerovou teorií fikcí, začleňující myšlenku psychologických fikcí do jeho osobnostního konstruktu fiktivního konečného cíle.

Později James Hillman rozvinul Vaihingerovu i Adlerovu práci s psychologickými fikcemi do ústředního tématu své práce Healing Fiction, ve které činí jeden ze svých přístupnějších případů pro identifikaci tendence k doslovnosti, spíše než k „prohlédnutí našich významů“ (HF 110) s neurózou a šílenstvím.