Dialektika

Dialektika (též dialektika nebo dialektická metoda) je metoda argumentace a zdůvodňování, která je od starověku ústředním prvkem východní i západní filozofie. Slovo "dialektika" pochází ze starověkého Řecka a zpopularizovaly ho Platónovy sokratovské dialogy. Dialektika má kořeny v běžné praxi dialogu mezi dvěma lidmi, z nichž každý zastává odlišné názory a chce přesvědčit toho druhého. Předpokladem dialektické argumentace je, že účastníci sdílejí alespoň některé společné významy a principy vyvozování, i když se neshodnou. Různé formy dialektické argumentace se objevily na Východě i na Západě a také v různých historických epochách (viz níže).

Mezi hlavní formy dialektického rozumu patří hinduistický, buddhistický, sokratovský, středověký, hegelovský, marxistický a talmudický.

Dialektika je založena na třech (nebo čtyřech) základních metafyzických pojmech:

V rámci této široké kvalifikace má dialektika bohatou a rozmanitou historii. Bylo konstatováno, že dějiny dialektiky jsou totožné s rozsáhlými dějinami filosofie. Základní myšlenka se snad objevuje již u Hérakleita z Efesu, který zastával názor, že vše je v neustálé změně v důsledku vnitřních svárů a protikladů Z jeho děl a komentářů se však dochovaly pouze zlomky.

Cílem dialektické metody je pokusit se vyřešit neshody prostřednictvím racionální diskuse a nakonec hledání pravdy. Jedním ze způsobů postupu - sokratovská metoda - je ukázat, že daná hypotéza (s dalšími přípustkami) vede k rozporu; tím si vynutí stažení hypotézy jako kandidáta na pravdu (viz také reductio ad absurdum). Jiným způsobem, jak se pokusit vyřešit spor, je popření některého předpokladu sporné teze i antiteze; tím se přechází k třetí (syn)tezi neboli "sublaci". Odmítnutí presupozic účastníka sporu se však lze bránit, což může vyvolat spor druhého řádu.

Západní formy dialektiky

Termín "dialektika" vděčí za svou prestiž především své roli ve filozofii Sokrata a Platóna. Podle Aristotela dialektiku "vynalezl" Zenon z Eleje.

V klasické filozofii se dialektika (řecky διαλεκτική

) je forma argumentace založená na výměně argumentů a protiargumentů, na obhajobě tezí a protiargumentů. Výsledkem takové výměny názorů může být vyvrácení jednoho z relevantních stanovisek, syntéza nebo kombinace protichůdných tvrzení, nebo alespoň kvalitativní proměna směru dialogu.

V Platónových a dalších sokratovských dialozích se Sokrates pokouší zkoumat něčí přesvědčení, někdy dokonce první principy nebo premisy, podle kterých všichni uvažujeme a argumentujeme. Sokrates obvykle argumentuje tak, že křížově zkoumá tvrzení a premisy svého protějšku, aby mezi nimi vyvodil rozpor nebo nesrovnalost. Podle Platóna se rozumové odhalení omylu rovná nalezení důkazu antiteze. Jakkoli je však tento cíl důležitý, zdá se, že hlavním cílem Sókratovy činnosti je polepšit duši jeho rozmlouvajících tím, že je zbaví nerozpoznaných omylů.

Například v Euthyfrovi Sókratés žádá Euthyfra, aby podal definici zbožnosti. Euthyphro odpovídá, že zbožný je ten, kdo je milován bohy. Sókratés však také nechává Euthyfra souhlasit s tím, že bohové jsou hádaví a jejich hádky se stejně jako ty lidské týkají předmětů lásky nebo nenávisti. Proto, zdůvodňuje Sókratés, existuje alespoň jedna věc, kterou někteří bohové milují, ale jiní bohové ji nenávidí. Euthyphro opět souhlasí. Sókratés dochází k závěru, že pokud je Euthyfrova definice zbožnosti přijatelná, pak musí existovat alespoň jedna věc, která je zároveň zbožná i bezbožná (protože ji bohové milují i nenávidí) - což je, jak Euthyfrón připouští, absurdní. Euthyfrón je tedy touto dialektickou metodou přiveden k poznání, že jeho definice zbožnosti není dostatečně propracovaná, a tudíž chybná.

Ve středověké Evropě byla dialektika (nazývaná také logika) jedním ze tří původních svobodných umění, která se souhrnně nazývala trivium (dalšími byly rétorika a gramatika). Ve starověku a středověku byly rétorika i dialektika chápány jako umění, jehož cílem je přesvědčovat (prostřednictvím dialogu).

Pojem dialektiky oživil Hegel (v návaznosti na Fichteho), jehož dialekticky dynamický model přírody a dějin z ní učinil jakoby základní aspekt povahy skutečnosti (namísto toho, aby rozpory, k nimž dialektika vede, považoval za znak sterility dialektické metody, jak se k tomu klonil Kant ve své Kritice čistého rozumu). V polovině 19. století si pojem "dialektika" přivlastnili Marx (viz např. Das Kapital, vydaný v roce 1867) a Engels, přetvořili jej neidealistickým způsobem a stal se klíčovým pojmem jejich filozofie dialektického materialismu. Tento pojem tak sehrál významnou roli na světové scéně a ve světových dějinách. V současné polemice se "dialektika" může vztahovat také k chápání toho, jak můžeme nebo máme vnímat svět (epistemologie); k tvrzení, že povaha světa mimo vlastní vnímání je vzájemně propojená, rozporuplná a dynamická (ontologie); nebo se může vztahovat ke způsobu prezentace myšlenek a/nebo závěrů (diskurz). Podle Hegela je "dialektika" metodou, podle níž se odvíjejí lidské dějiny; to znamená, že dějiny postupují jako dialektický proces.