E. Morton Jellinek
Elvin Morton Jellinek (1890-1963), nebo častěji 'E. Morton Jellinek, byl biostatistik, fyziolog a badatel v oblasti alkoholismu. Narodil se v New Yorku 15. srpna 1890. Zemřel za stolem své pracovny na Stanfordově univerzitě 22. října 1963. Hovořil plynně devíti jazyky a dokázal komunikovat čtyřmi dalšími.
Jellinek vystudoval biostatistiku a fyziologii na univerzitě v Berlíně (1908 až 1911) a na Univerzitě Josepha Fouriera v Grenoblu (1911). V roce 1914 získal magisterský titul na univerzitě v Lipsku. V roce 1935 mu univerzita v Lipsku udělila čestný doktorát věd. V roce 1965 obdržel čestný doktorát chirurgie na Chilské univerzitě.
Během dvacátých let prováděl výzkum v Sierra Leone a v Tela v Hondurasu. Ve třicátých letech se vrátil do USA a pracoval ve Worcester State Hospital ve Worcesteru v Massachusetts, odkud byl pověřen provedením studie pro Research Council on Problems of Alcohol. Konečným výsledkem jeho studie byla kniha z roku 1942, Alcohol Addiction and Chronic Alcoholism (Závislost na alkoholu a chronický alkoholismus).
Mohlo by vás zajímat: E. S. Gollin
V letech 1941 až 1952 byl docentem aplikované fyziologie na Yaleově univerzitě. V roce 1952 byl angažován Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě jako konzultant v oblasti alkoholismu a významně přispěl k práci podvýboru pro alkoholismus Expertní komise pro duševní zdraví W.H.O.
Po odchodu z W.H.O. na konci 50. let se vrátil do USA. V roce 1958 nastoupil na psychiatrické fakulty Torontské a Albertské univerzity a v roce 1962 se přestěhoval na Stanfordovu univerzitu v Kalifornii, kde zůstal až do své smrti.
Několik událostí je významných v postupném vývoji sporné představy, že „alkoholismus“ je jak (a) příčinou problémů s pitím jedince, tak (b) léčitelnou „nemocí“.
Snad první, kdo o takových věcech mluvil, byl Sokrates; který v Platónově dialogu Protagoras zpochybňuje Protagorase, jak by se dalo případně vysvětlit, zejména ve vztahu k „potěšení z jídla, pití a sexu“, proč je to, když jsou poháněni touhou (hedone, ηεδονε), „že mnoho lidí, kteří vědí, co je nejlepší a nejsou ochotni to udělat, i když je to v jejich moci, ale dělají něco jiného“ (Taylor, 1976, pp.46-47).
Raný křesťan, Pavel z Tarsu popsal podobný stav věcí:
Skotský lékař Thomas Trotter (1760-1832) byl první, kdo charakterizoval nadměrné pití jako nemoc, nebo zdravotní stav.
Americký lékař Benjamin Rush (1745-1813), signatář Deklarace nezávislosti Spojených států – který chápal opilství jako něco, co bychom dnes nazvali „ztrátou kontroly“ – byl snad první, kdo použil termín „závislost“ v tomto smyslu.
Rush tvrdil, že „obvyklá opilost by neměla být považována za zlozvyk, ale za nemoc“, a popisoval ji jako „obrnu vůle“.
Francouzský psycholog Théodule Ribot (1839-1916) hovořil o Les Maladies de la volonté („nemoci vůle“).
Jellinek a alkoholismus jako nemoc
V roce 1849 švédský lékař Magnus Huss (1807-1890) jako první systematicky klasifikoval škody, které lze přičíst požití alkoholu. Huss zavedl termín alkoholismus a používal ho k označení toho, co považoval za chronickou, recidivující nemoc.
Jellinek zavedl výraz „koncept nemoci alkoholismu“ a výrazně urychlil posun k medializaci opilosti a návyku na alkohol.
Jellinekova počáteční studie z roku 1946 byla financována Marty Mannem a R. Brinkley Smithersem (Falcone, 2003). Byla založena na úzké, selektivní studii ručně vybrané skupiny členů Anonymních alkoholiků (AA), kteří vrátili dotazník s vlastním hlášením. Je jisté, že biostatistik Jellinekovy eminence by si byl až příliš dobře vědom „nevědeckého stavu“ „pochybně vědeckých údajů, které byly shromážděny členy AA“.
Takzvaná „Jellinekova křivka“ používaná Anonymními alkoholiky je odvozena od této Jellinekovy klasifikace a byla pojmenována z úcty k Jellinekově práci.
Otázka, zda alkoholismus je či není nemoc, je stále předmětem značných sporů a vášnivých argumentů.
V poválečném roce 1946 byly farmaceutické chemikálie nedostatkovým zbožím. Výrobce prostředků proti bolesti hlavy zjistil, že zásoby jedné ze tří základních chemikálií jeho prostředku docházejí.
Požádali Jellineka, tehdy ještě na Yaleově univerzitě, aby vyzkoušel, zda nepřítomnost této konkrétní chemické látky nějak ovlivní účinnost léku. Jellinek připravil komplexní studii -- se 199 subjekty, náhodně rozdělenými do čtyř testovacích skupin -- zahrnující různé permutace tří složek léku, s placebem jako vědeckou kontrolou. Každá skupina užívala testovací lék po dobu dvou týdnů. Zkouška trvala osm týdnů a do konce studie užívaly všechny skupiny každý testovací lék po dobu dvou týdnů (i když každá skupina je užívala v jiném pořadí).
Studie nakonec prokázala, že dotyčná chemická látka významně přispěla k účinnosti léku.
V celé populaci 199 subjektů reagovalo na placebo 120 subjektů, 79 nikoli.
V procesu zkoumání údajů získaných jeho pokusem Jellinek zjistil, že existuje významný rozdíl v reakcích na účinné chemické látky mezi 120 pacienty, kteří reagovali na placebo, a 79 pacienty, kteří na placebo nereagovali.
Jellinek (1946, str.90) popsal 120 jako „reaktory na placebo“.
Zdá se, že je to poprvé, co někdo mluvil buď o „placebo reakcích“ nebo „placebo reakcích“.