20+ vět, které už introverti nikdy nechtějí slyšet. A vy taky ne.

Už zase! Přísahám, někdy mám pocit, že lidé kolem mě si myslí, že introverze je nějaká nemoc, ze které se dá vyléčit. Nebo něco, co by se mělo léčit. Jako by být sám se sebou bylo horší než mít rýmu. No, není! A proto jsem si řekla dost. Dost neustálého vysvětlování, proč raději knihu než večírek, proč ticho než hlučnou konverzaci a proč zkrátka jsem taková, jaká jsem.

20+ vět, které už introverti nikdy nechtějí slyšet. A vy taky ne.

Sepsala jsem pro vás (a hlavně pro všechny ty "dobře míněné rádce") seznam vět, které už prostě nechceme slyšet. A věřte mi, je to terapeutické! Možná se v některých najdete, možná vám to pomůže pochopit lidi kolem vás. A možná se prostě jen pobavíte. Tak jdeme na to?

"Musíš se víc otevřít!"

Ach jo, klasika. Jako bychom byli nějaký škeble. Víte, my se otevíráme, ale těm správným lidem a ve správný čas. Ne na povel.

"Proč jsi pořád doma? Nemáš kamarády?"

Mám! A mám je ráda! Ale zrovna dneska potřebuju dobít baterky, ok?

"Proč jsi tak asociální?"

Jen pro upřesnění, *asociální* je něco trochu jiného než *introvertní*. Ale díky za starost.

"Když budeš pořád zalezlá doma, nikoho si nenajdeš."

Věř mi, láska si mě najde i mezi regály v knihovně. A navíc, někdy je samota nejlepší rande.

"Promluv si! Zlobíš se?"

Ne, nezlobím se. Jen přemýšlím. Nahlas. Ve své hlavě. To je můj oblíbený způsob konverzace.

"Nejsi ty náhodou v depresi?"

Ne, jen si užívám klid. Víš, to je ta věc, kterou extroverti nechápou.

"Nikdy neseženeš práci, když nejsi komunikativní."

Moje práce mluví za mě. A věř mi, někdy mluví hodně nahlas.

"Počkej na mě, půjdeme spolu!"

Omlouvám se, ale už musím běžet...do ticha mého bytu.

"Byla bys víc cool, kdybys chodila víc ven."

Aha, takže klíč k úspěchu je v přelidněném klubu? Díky, ale raději budu nerd.

"Kdybys víc chodila mezi lidi, byla bys šťastnější."

Štěstí je subjektivní. A moje štěstí se skrývá v dobré knize a šálku čaje.

"Proč mě ignoruješ?"

Neignoruju tě. Jen dávám přednost tichu. Není to nic osobního.

"Jak si vůbec najdeš kluka?"

A co když si ho nechci najít? Třeba chci jen kočku a hromadu knih. Je to taky možnost.

"Nemáš pocit, že ti něco uniká?"

Ne, mám pocit, že mi uniká stres a hluk. A to je dobře.

"Proč nemáš ráda lidi?"

Mám ráda lidi! Jen je mám ráda v malých dávkách a s dostatečným rozestupem.

"Když jsem tě poprvé potkala, myslela jsem si, že jsi nafoukaná kráva."

Tohle je fakt trefa do černého. Asi proto se usmívám, abych si to ušetřila.

"Ale nevypadáš nervózně, když jsi s lidmi."

To je proto, že jsem si osvojila mistrovské umění přežívání v extrovertním světě. Ale uvnitř křičím!

"Proč jsi tak tichá?"

Protože nemám potřebu plnit ticho prázdnými slovy.

"Není ti samotné smutno?"

Ne, je mi se sebou dobře. A to je ten rozdíl.

"Pojď k nám, bude sranda!"

Díky za pozvání, ale raději si udělám srandu sama se sebou.

"Nemůžeš být introvert, nejsi stydlivá!"

Stydlivost a introverze jsou dvě různé věci. Jedno je povahový rys, druhé reakce na lidi.

"Nenudíš se sama?"

Nuda? To je pro mě sprosté slovo. Vždycky se najde co dělat.

"Moc nemluvíš, jsi v pohodě?"

Ano, jsem v pohodě. Jen šetřím energií.

"Už jdeš?"

Ano, už musím. Ale díky za společnost!

"Proč se pořád tváříš tak vážně?"

Protože to, co se děje v mé hlavě, je mnohem zajímavější než povrchní konverzace.

"Co vlastně celý den děláš?"

Čtu, píšu, přemýšlím, sním...a tak dále. Prostě žiju svůj introvertní sen.

Tak co, znáte to taky? A co vám ještě lidi říkají, když se dozví, že jste introverti? Podělte se v komentářích!